IndiaJourney - ac

Řada omylů

ac — Thu, 05 Apr 2012 12:00:00 GMT

S vysokou horečkou se těžko něco dělá, nedá se ani psát. Několik dnů jsem bojoval nejen s nemocí (to by ještě šlo), ale hlavně s úpornou snahou pana domácího dostat mě do nemocnice. Telefonováním se zdravotnickými autoritami ve své vlasti jsem si jenom potvrdil, že zdejší lékaři by můj stav při nejlepším zhoršili ordinováním různých náhodných kombinací antibiotik. Indie je tím známá. Domácí mi skutečně různá náhodná antibiotika nosil, já jsem si je s díky bral a házel jsem je do záchodové mísy. Tam mezitím šváb Česťa pod jejich vlivem mutuje v něco hrůzného, ale snad to vyleze až už tu nebudu.

Od příštího týdne už probíhají jenom zkoušky, moje zdejší učitelská kariéra končí. Budu se teď ohlížet. Je spousta tvrzení o Indii, o Indech, o mně nebo tak vůbec, která jsem považoval za pravdivá a tady se to buď potvrdilo nebo se ukázal opak.

1. Britové pro Indii opravdu hodně udělali, ještě že je Indie měla.
Tak to je, myslím, omyl. Už jsem to říkal jinde a musím to zopakovat: obávám se, že naše civilizace, představovaná v Indii Brity, úplně narušila proces, který mohl mít nějaký přínosný výsledek. Lidé v Indii jsou zvyklí žít tak strašně jinak než my, že jsme je raději měli nechat rozvíjet jejich způsob života a jenom se těšit, že dospějí k něčemu, co by nás mohlo poučit. Místo toho jsme je vtáhli do našich problémů. S plnou hubou keců o tom, jak respektujeme specifické společenské, kulturní a náboženské zvyklosti jiných národů, jsme rozhodli, že víme, jak to má dopadnout: Toho Brahmu si nechte, to je v pohodě, to ničemu nepřekáží, ale k čemu směřujete, to už jsme vám určili podle sebe. Jezdit budete v autech a na motorkách, můžete si vzít ty staré krámy, co zbyly po nás. Budete hodně telefonovat, hlavně v těch autech a na těch motorkách. Vládu budete mít standardní, demokraticky zvolenou, arogantní a zkorumpovanou, jinak to nejde, my to tak taky máme. A přitom tak dobře víme, že za tuhle pseudopomoc se dočkáme nakonec jenom nenávisti, jako od Arabů, kterým se moc líbí prodávat nám ropu, ale pak s námi válčí, že jim narušujeme kulturu.

Neznámí vesmírní počínatelé civilizací, tak jak je vidí Arthur C. Clarke nebo Erich von Däniken, kteří přiletí, trochu to nakopnou, aby to slezlo ze stromů a začalo to třeba vraždit zvířata, a pak to nechají být, ti na to šli o dost líp než my. Možná se dívají a zajímají, ale nedělají z našich zemí odkladiště svých nepovedených nápadů. A nezasáhnou ani teď, když vidí, jak to děláme blbě, takoví jsou to borci.

V Anglii vynalezli parlament až po odpadkovém koši a základních pravidlech hygieny, tady parlament dokonce Indům postavili, pěkně dvoukomorový, aby to bylo úplně jasné, a před tou budovou teď jeden zametá proti větru, druhý čůrá, třetí žebrá a čtvrtý na to na všechno dohlíží, protože je policajt a přinejmenším s tím žebrákem má dohodu. Anglie a ostatní země západní civilizace měly královraždy, náboženské občanské války, převraty, migrační vlny, exody. Pak se zklidnily a zavedly nějaký režim. Věděly, jak k němu dospěly a jsou ve většině případů schopny si na to vzpomenout. Indie neví, proč má svoje uspořádání, zavedl ho někdo jiný.

2. Indové jsou mírumilovní a disciplinovaní lidé.
To je pravda jenom z poloviny, disciplina je v Indii sprosté slovo. Dlouhodobě bych s nimi rozhodně nevydržel, protože mám úplně jiné základní postupy uvažování a jednání, ale musím říct, že jsou opravdu obdivuhodně mírumilovní a optimističtí. Mírumilovní a optimističtí vyžírkové, špindírové, bordeláři, vejtahové, prosťáčci. Já jsem nesežral všechnu moudrost, ale víc moudrosti než třeba pan domácí, jsem tedy rozhodně sežral. Takže když mi začne vyprávět, že existují tři základní barvy, červená, zelená a modrá, a z těch se všechno poskládá a z jiných by to nešlo, takže v obchodech s počítačovými tiskárnami mají vždycky červený, zelený a modrý inkoust, a já mu na to řeknu, že je to složitější, odsekne, že na tohle ho fakt nedostanu, protože on je fotograf, nebo když mi řekne, že ke každému léku se jako doplněk musí brát to správné antibiotikum, to je zlaté pravidlo, tak v takových chvílích si říkám, co teď? Budu se hádat? Nebudu, půjdu to zapsat. Ale někdy si vyloženě nabíhá, třeba když vypráví malému, že islámský letopočet je jiný a ke každému jejich údaji musí přičíst jedno konkrétní číslo a to číslo je...(a já si říkám: ať to řekne dobře, prosím, ať ho nemusím opravovat)... sedm set padesát. A je to tady a já nemůžu mlčet. "To je nepřesné," povídám, "islámský kalendář začíná v našem roce šest set dvacet dva a navíc má o jedenáct až dvanáct dnů kratší roky, protože je lunární." A pan domácí otočí oči nahoru: "Ten bílej už zase machruje," Ale on si začal, já bych s tím sám nikdy nepřišel.

Po tom, co Indové zaplatí u pokladny v obchodě (kde mimochodem pokladní z každé položky přečte čárový kód, pak tam pro kontrolu ještě jednou naťuká ta čísla, co jsou pod tím kódem, a na závěr tam zadá ještě interní číslo toho zboží, takže jogurt markuje dvě minuty), napřed zkontrolují bankovky, co dostali nazpět. Je-li některá z nich ošklivá, žádají výměnu. Když mají všechny peníze pěkné, přepočítají je a zpochybní částku, aby se dozvěděli, že částka je správná, dvě stovky bez sto šedesáti sedmi je opravdu třicet tři. Potom vezmou do ruky účtenku a začnou zpochybňovat těch sto šedesát sedm. Znova se prochází všechny ty věci, co už nejsou v košíku, ale v papírovém pytli, který se při té kontrole roztrhá. Já to všechno pozoruju ze vzdálenosti asi jednoho metru, nebudu se tam na ně přeci tlačit. Jak to probíhá dál, nevím, protože do toho jednoho metru přede mnou se nacpou dva lidi najednou, oba začnou vykládat své košíky na pult u pokladny a velice mírumilovně se při tom přou, kdo tam byl dřív. Oni jsou prostě boží, já se na ně snad ani nemůžu zlobit.

Jedno zlo jsme ovšem zaseli už i do nich - socialismus. Myšlenka, že nedostatek znamená nárok a přebytek znamená povinnost, je tady široce uplatňována. Já jsem pod hranicí chudoby, ty nejsi, tak mi musíš dát. Máme přece solidaritu, nebo ne? Jsi turista, co má tolik peněz, že dojel až sem? Tak to máš určitě ještě pětku a tu mi dáš. Ale já ji hned utratím, kdybych si ty pětky šetřil, mohlo by mě to nakonec dostat nad hranici chudoby a já potřebuju zůstat pod ní nebo to aspoň tvrdit. Chudobu jako chloubu a bohatství jako hřích propagují právě levicoví politici. Jsou voleni chudými, neschopnými a hloupými lidmi, kterým ovšem nikdy nedají slibované bohatství, schopnosti a moudrost. Nemají na tom žádný zájem, přišli by o voliče. A v Indii je navíc velmi rozvinutá iluze alternativního světa - světa stupidních filmů a televizních seriálů, která pomáhá voličům přežít volební období.

3. O Cikánech se někdy říká, že jsou to kočovní Indové, ale ve skutečnosti jde o úplně jiný národ.
Kdepak, je to opravdu přesně to samé. Jediný rozdíl mezi těmito etniky je ten, že Indové-Cikáni, co jsou v Indii, se necítí ohroženi, ale jinak se chovají a žijí úplně stejně.

4. Indové jsou neobyčejně inteligentní národ, vynikají zejména v matematice.
Nesmysl. Indové jsou stejně chytří a stejně hloupí jako jiné národy, tedy v průměru spíš hloupí, běžný standard. Podobně jako v případě Číny, Ruska nebo Spojených států, je i v Indii tolik lidí, že by v tom byl čert, aby o nějakých chytrých nebylo občas něco slyšet.

5. Indické ženy jsou plaché.
Neřekl bych, jak která. Před dvěma z nich jsem nestačil utíkat.

6. Indové jsou neobyčejně pracovití.
O tom toho neumím moc říct, neznám celou Indii a všechny Indy, což ostatně platí i pro všechna ostatní témata úvah o Indii. Městští Indové v Jaipuru mi připadají jako běžná líná hovada.

7. Nemůžu učit kreslení.
Zjevně můžu.

8. Jsem neobyčejně odolný a nemoci se mi vyhýbají.
Obyčejný úpal z pětačtyřicetistupňového horka dostanu raz dva.

9. Indické slumy jsou plné zoufalých nešťastníků, kteří nepoznali štěstí a ve svých chatrčích pomalu umírají.
Není to tak, jsou většinou šťastní a na svůj stav jsou vlastně hrdí. Daří se jim dobře.

10. Lidé v Indii se na potkání klaní kravám, které uctívají jako svaté.
Nevím, jak je uctívají. Na ulici je ignorují, maximálně se jim podívají mezi zadní nohy a když zjistí, že je to býk, obejdou ho obloukem.

11. Indická kuchyně je velmi chutná. Indická masala je podobně jako thajské kari návyková a kdo ji jednou okusil, nemůže bez ní být.
Taky jsem ze začátku tvrdil, že to tu mají dobré, ale člověk to musí napřed trochu poznat. Jsou to jednotvárné blafy podávané a konzumované na hranici hygienické přípustnosti. Masala se s thajským kari nedá srovnat.

12. Převážnou část obyvatelstva Indie tvoří muslimové.
To ještě není pravda, ale možná to už za pár let pravda bude.

13. Indie je krásná země.
To jo.

Pavel's Volunteering Report

ac — Thu, 05 Apr 2012 10:00:00 GMT

To: Vinod Meena, Omprakash

I came to India to experience something new but almost everything I found here was beyond my expectations. They say every country has different rules to follow. Well, India has no rules. There is just a rule of chaos. Surprised as a European that they drive on the left side of the road here? Not exactly: they drive mostly on the left side. Surprised that they keep blowing the horns of their cars and motorbikes and wondering why they do it? No worries, they do not know why, either. Surprised that pedestrian crossing begins at a wall and ends at a railing? Oh, you must have mistaken the meaningless white stripes for pedestrian crossing.

Anyway, the main purpose of my mission here was to work for ten weeks as a teacher in Sahyog School run by Mr. Omprakash. Very challenging job. In this school where whole floor of the building is more or less one big room, so classes sit next to each other and disturb each other, in this school where lot of communication is performed through barred holes in the ceiling (or floor, depending where you stand), in this school where students in most classes sit on the floor, in this school where for whichever peculiar reasons children migrate around and get seated by teachers among other classes' students when writing tests, in this school teaching is hard work.

Speaking four to five hours a day including Saturday may be exhausting. And it won't do. You cannot just speak, yell you must. And you still do not have the kids' attention, their world is so full of other interesting things, why listen to the teacher? They can fight, play with their compasses, throw erasers and stolen pieces of chalk...

But in the end, they would listen to you and they would even appear as if they looked forward to the next school day. It is never ending seeking of entertaining aspects in what you need to teach them. If you tell them that they better not mistake aunt for ant, uncle for ankle and but for butt, they seem to remember the words better. If you sing songs to them and make them sing along, they cooperate and enjoy it. If you take calculus exercises as a contest of two students at the blackboard including raising the winner's hand in the end, they are eager to come to blackboard and try it.

It is not most important that they spell every word right and their use of preterit is perfect, they need to listen to the language and try to understand not only the words but also the way sentences are constructed. That will make them "think English". The best way to achieve that is doing something interesting and entertaining with them, speak to them and make them speak back - the rest will come after some time.

Some children are realy talented and diligent. Were it not for this school, their talent and diligence would be wasted. It would be a pity if lack of money stood in their way to education. It was real honor for me to be a part of this project (however exhausting and tiring) for a short time period of my life.

Pavel Novak (Pako)

Yashika a její otázky

ac — Wed, 28 Mar 2012 00:00:00 GMT

Ve středu ráno už zase přišla Yashika s otázkou. Může se mě na něco zeptat? Ne, nebudu křičet na třeťáky, aby drželi hubu, jenom proto, že ona to chce. Ale otázka byla nakonec jiná. "Jste ženatý, pane?" Šok. Je jí deset. "Yashiko, proč tě tohle zajímá?" "Mě to nezajímá." "Vždyť se mě na to ptáš." "To ano." "Tak tě to zajímá." "Mě ne." "Tak koho?" "Učitelku hindštiny." Ty bláho, teď je to teprve šok. "Tu, co učí hindštinu ve vaší třídě? Tak já jí to řeknu." "Ne, ne, já vám to nesmím prozradit." Tak to si učitelka hindštiny vybrala špatně, Yashika dává velmi jasně najevo, že kluci a chlapi ji nezajímají. Takže mé tvrzení, že ji můj maritální status zajímá, prostě musela popřít a tak se to provalilo.

"Ano, Yashiko, jsem poněkud ženatý."

A dneska ráno už přišla hindučitelka sama a přinesla mi čaj. Bylo to legrační. Řekl jsem, že bych si ho určitě vzal, ale nemůžu jí ho přece sebrat. Nemůžu krásné okouzlující dámě odebrat její čaj. To jsem řekl, protože jsem prohnaná lichometnická držka. A ona, že tenhle není pro ni, ten je můj. A šla ke své kolegyni a něco jí velmi přísně řekla. Předpokládám, že ji oslovila plynnou profesorskou hindštinou zhruba s tímhle: "Dej sem okamžitě ten čaj, co držíš v ruce, nebo budeš mít od teďka ve sborovně peklo!" A ta druhá učitelka jí zřejmě řekla: "Podívala ses někdy na naší sborovnu? To už je peklo." A ta okouzlující učitelka jí na to odpověděla: "Tak to bude dvojité peklo. A ve čtvrtém pádě se říká NAŠI sborovnu, s krátkým i. Dej sem ten čaj!" Takhle nějak to, hádám, bylo. Pak se s kradeným čajem otočila ke mně a řekla: "Vidíte? Tohle je můj čaj." "V tom případě, Madame, pojďte sem vedle mě na tu rozkošnou betonovou balkonovou obrubu. Opatrně, ať nepřepadnete, budu na vás dávat pozor."

Spláchnutý Česťa

ac — Tue, 27 Mar 2012 06:20:00 GMT

Včera jsem přišel do koupelny právě včas na to, abych konečně spláchnul Česťu. Možná to zní jako náprava nějakého hygienického nedostatku, jako že jsem si až doposud něco špatně myl, ale je to jinak. Česťa byl šváb. Bydlel v zaústění umyvadlového odpadu a chodil odtamtud na procházky. S hmyzem je to většinou tak, že je všude kolem a nejdůležitější je ho nevidět. Já jsem měl tu smůlu, že jsem Česťu pravidelně vídal, vždycky než přede mnou utekl zpátky do svého bytu. Včera udělal chybu a byl moc daleko od díry, když jsem rozsvítil a vešel. Bylo jasné, že dříve nebo později jeden z nás chybu udělá. A udělal ji zrovna ten, kdo v tomhle domě platí nižší nájem, takže má menší právo tu být. Vzal jsem kus toaletního papíru zakoupeného v easyDay, hodil jsem to na něj, sebral jsem ho a už byl v záchodové míse. Pak jsem ho spláchnul, dvakrát. Měl si dávat většího švábacha.

Vynášeni Gauri

ac — Mon, 26 Mar 2012 18:00:00 GMT

Chup hojao!

ac — Mon, 26 Mar 2012 07:30:00 GMT

Minulý pátek už fakt hlučely a byly k neutišení. Myslím děti, konkrétně třetí třídu. Ono se dá co nejsilněji zařvat "Silence!", ale takhle zjednané ticho vydrží sotva dvacet vteřin. Něco jiného je zařvat hindsky "držte huby!". To je ohromí, vyzkoušel jsem to. Byly zaražené. Minutu, dvě minuty. Pět minut. Vlastně ztichla celá škola. I učitelé.

Dlouho potom, v pondělí, jsem ráno jako obvykle začínal s pátou třídou. Yashika se nesměle hlásila s otázkou. "Pane, v pátek jste támhle v té třídě něco křičel." A já: "Ano křičel, hrozně hlučeli." "A co jste to křičel?" "No, křičel jsem chup hojao." "Holky, on to řekl znova!" "Co se děje, Yashiko, je něco v nepořádku?" "Ne, ne. A zakřičíte to zase? Oni už zase zlobí."

Tak takhle to je, maňáska jim tu mám dělat, opakovacího papouška, který na povel říká legrační věty, nepochybně se směšným evropským přízvukem.

"Nemyslím, Yashiko, že to bude nutné, však oni se jistě sami ztiší..."

Shrnutí

ac — Sat, 24 Mar 2012 23:00:00 GMT

Dá se to vlastně všechno shrnout jednou větou:

Kde má přednost ten, kdo troubí,
kde čas běží pozpátku,
kde prach s hnilobou se snoubí
na hromadách odpadků,

kde vám číšník ze skleničky
před očima upíjí,
kde vám vrátí kousek svíčky,
když nemají rupii,

kde dopravu řídí krávy
a nikdo se neptá proč
a lidé se cítí zdrávi,
když mohou pít jejich moč,

kde voda a elektřina,
jednou není, jindy je,
kde i v lékárnách je špína -
- tam všude je Indie.

Taj Mahal

ac — Sat, 24 Mar 2012 22:00:00 GMT

Tak už mám ve sbírce i jeden novodobý div světa. Navštívil jsem kdysi i jeden z těch klasických divů, ten jediný, co se dochoval, a teď tahle mešita.

Je to tak, je to velká bílá mešita obklopená parkem. Pěkné. Prostředkem jde čára, osa souměrnosti, přesně severojižní, která je všude patrná, i v detailech uvnitř. Je tam taková mřížka, takový pečlivě vypracovaný mramorový filigrán (což je nesmysl, ale opravdu to vypadá, jako by to někdo spíš vytepal), a protože stojí přímo v hlavní ose celé stavby, táhne se prostředkem toho ornamentu taková nitkovitá čárka, která to dělí na východní a západní polovinu. Tomu říkám důslednost. Taky se tam důsledně kontroluje, aby to nikdo nefotil, takže si to musím pamatovat. Barevné obrazce se na mramor nemalovaly, vsazovaly se tam barevné kameny. Je to pracné, ale zase ty barvy vydrží. Všechno ručně, sedmnácté století. Stavěli to dvacet dva let, v době, kdy u nás byla třicetiletá válka.

Stavbu si objednal šách Jahan. Měl spoustu manželek a nějak se stalo, že jedné dával přednost, všude ji bral s sebou, sedávala vedle něj na trůnu, zatímco ostatní se krčily někde vzadu. Nakonec ji urodil - v šestatřiceti nepřežila čtrnáctý porod a jemu to bylo fakt líto, měl ji nejradši, už od jejích patnácti let, tak proč musela zrovna ona umřít? A nechal jí postavit tuhle hrobku, jaká se hned tak nevidí.

Není zrovna ta nejrušnější sezóna, ale lidí tam bylo šíleně. Byly tam postupně asi tři fronty, každá tak na jednu až dvě hodiny čekání. Tak jsem dal pár kaček jednomu mladíkovi s takovou zvláštní legitimací, na kterou nás všude nechali předbíhat, a prošli jsme to raz dva.

Ale nebyl to jednoduchý den. Najmout si auto s řidičem, které vás odveze tři sta kilometrů do jiného indického státu, tam se ubytovat v hotelu a trochu se projít po městě, odpoledne okouknout monumenty, večer si najít dobrou restauraci, poprvé po dvou měsících se osprchovat teplou vodou a pak jít spát - to zní úplně jako bezchybný plán. Takže jak to nakonec bylo: řidič bloudil. Nebyla to jeho vina, prostě to tu nezná, tak se ptal, na každém rohu se někoho ptal, kudy dál. A oni neřeknou, že nevědí, oni se zamyslí a pak mávnou rukou nějakým směrem. Nakonec i on (řidič) pochopil, že mu lžou, ale najít cestu jsme potřebovali, tak co se dalo dělat? To, co jsme hledali, byla státní turistická informační kancelář v takové mnohamilionové obci jménem Agra, která je hlavním městem státu Uttar Pradesh. Když jsme tu kancelář našli, bylo to jako ve snu - mluvili perfektně anglicky, včetně správného užívání minulého příčestí trpného, vztažných zájmen a souřadných spojek, nikdo po mně nechtěl žádné peníze, nacpali mi spoustu informačních letáků o tom, kam se dá jít, našli mi hotel. Od turistické kanceláře k hotelu to mělo být nějaké dva kilometry, což se nakonec ukázalo býti pravdou, ale můj nešťastný řidič to zase hledal víc než hodinu. Na otázku, kde je konkrétní hotel, dostával většinou odpověď, že nejspíš někde támhle, ale to je jedno, protože tady za rohem je jiný hotel a ten je úplně super a nejlepší bude toho cizince (to jako mě) šoupnout do tohohle hotelu a vzít si z toho provizi. V hotelu mi nabídli pokoj s výhledem na Taj, za ten výhled je příplatek. Šel jsem se na to podívat a Taj se při pohledu z okna krčil za řadou hnusných, špinavých a neomítnutých domů. Tak jsem řekl, že za tohle fakt nechci připlácet a že ten pokoj se mi jinak líbí. Snížili původní cenu na polovinu a bylo to dohodnuté.

Při procházce městem jsem se na jedné křižovatce ocitl v oblíčení šlapacích riksha-vozíků. Standardní chaos. Vjíždějí do křižovatky bez jakéhokoliv plánu, jak tu křižovatku opustit. Je tam chumel, tak se k němu přidají a náhodně se přesunují tam, kde je zrovna místo. V molekulární fyzice se tomu říká Brownův pohyb. A protože necouvají, to tihle ani nemůžou, museli by slézt a odtlačit to dozadu, nemá to často řešení. A tentokrát bylo uprostřed chumlu asi patnáct lidí, byl jsem jedním z nich, a ti nemohli ven. A v druhé vlně auta a motorky. A troubilo se, to dá rozum. Vedle mě byl takový strašně starý indický pán, navíc hrozně krátký, končil někde nad mým pasem. Ten se to tam pokoušel docela rozumně dirigovat, ukazoval, ať tenhle odjede kousek sem a tenhle zase tam, aby tamten mohl odjet tudy, ale vždycky, když někde zjednal místo, nacpal se tam zvenku někdo nový. Malé děti, jinak se to nedá říct, jsou to malé děti. A za zády má sedátko s turistkou, která mu říká: "Nejezdi tam, nevyjedeš!" Jenže co ona ví o tom, jak se v Indii jezdí? Chvilku jsem to tam s tím miniaturním dědou zkoušel organizovat, ale co zmůžete proti všehomíru s malým Indíkem? Nakonec jsem přes ty vozíky přelezl.

Hned vedle hotelu dělají čínská jídla, třeba i polívky, to mi tu hodně chybí, takže na večeři jsem šel tam. Chtěl jsem k tomu sklenici vody. Číšník šel k baru, nalil vodu, ale přehnal to, skoro přelil, takhle by to nedonesl. Tak z té sklenice sám trochu upil. A musel vidět, že se dívám. To už se tu rovnou můžu s každým líbat.

A když mi potom v jednom obchodě měli vrátit jednu rupii, ale neměli ji, tak mi místo ní chtěli dát svíčku, která ovšem stála tři rupie, pročež mi nakonec nabídli jinou svíčku, použitou, napůl vyhořelou, poprvé mě napadlo, že tihle Indové, aniž to vědí, dělají neuvěřitelné věci, které se v češtině rýmují, a mně už nezbývá nic jiného než to zapsat.

Na procházce po městě

ac — Thu, 15 Mar 2012 15:00:00 GMT

Kobra zbavená jedových zubů vypadá spíš žalostně než hrozivě:

Šest patronů indické státnosti. Ten úplně dolní patron bude asi Indiana Jones:

Mahatma Gandhi (to je ten s brýlemi na poněkud směšném nose, co nemá moc vlasů a tváří se trošku připitoměle) a já. Pořád nevíte?

A další taky na http://www.youtube.com/Indianeer

Není, není jim pomoci

ac — Sat, 10 Mar 2012 22:00:00 GMT

Je celkem jedno, jak moc rád bych jim pomohl, ono to nejde. Obsadit nějakou zemi, zavést tam nějaký formální systém, který se historicky vyvinul a osvědčil jinde, ukázat jim všechny hračky, které jsme na své technologické úrovni vymysleli, a pak je jakoby šlechetně nechat, ať si vládnou a žijí po svém, to nebyla dobrá služba.

Teď tady sedí na hromadách vlastních odpadků a telefonují mobilními telefony ozdobenými korálky a barvotiskovými podobenkami jejich bohů.

Na veřejných záchodech mají cedule s podrobnými popisy hygienických postupů a ty cedule jsou pokryté nánosy mastného prachu, v němž žijí celé vesmíry bakterií a který nikdo neotřel už několik let.

Mají vlastní kosmický program, arzenál nukleárních zbraní a státní zaměstnance, kteří tráví kompletně celou pracovní dobu zametáním chodníku před úřadem proti větru.

Natáčejí desítky filmů měsíčně a značná jejich část je o tom, že dohodnutá svatba je nejlepší, protože láska se pak dostaví dodatečně. Ty filmy jsou pořízeny ve vysoké kvalitě, aby pak byly promítány v kině s roztrženým plátnem a posléze šířeny na DVD, které sám distributor vyrábí počítačovým vypalováním.

Na ulici úplně zbytečně zemře motocyklista, který projížděl kruhový objezd šílenou rychlostí v protisměru. Jeho mrtvola zastaví provoz a kolem toho místa se vytvoří chumel stovek vozidel, která jen stojí a troubí, většina ani neví, co stalo. Vpravdě epický skon. Možná bych jednou mohl taky zgrejznout takhle velkolepě...

Původně jsem se trochu obával, že nebudu mít žaludek na zdejší stravu. Nemám žaludek na zdejší poměry.

Pořád říkáme, že parlamentní demokracie má svoje chyby, ale, co naplat, je to to nejlepší zřízení, které jsme až doposud vymysleli. No, ještě aby to bylo jinak, když jsme tu parlamentní demokracii rozšířili jako virus po celém světě, včetně zemí, kde možná mohli vymyslet něco lepšího, ale my jsme jim ukázali naleštěnou bižuterii a řekli jsme jim, že ji můžou mít, jenom když si k tomu tu demokracii přiberou.

Chtěl jsem trochu pomoct a sám pro sebe poznat, v čem by tu asi mohl být problém. Po sedmi týdnech mám splněno. Za pár dní tu začne období zkoušek, u kterých je potřeba v podstatě jenom dozor nad studenty, navíc pravděpodobně s klackem v ruce, což opravdu není moc práce pro mě. Uvidím, jak to vydržím. Časem asi přijdu na to jak, ale hned potom budu muset vymyslet proč.

Ganesh Temple

ac — Sat, 10 Mar 2012 21:00:00 GMT

Shiva měl manželku jménem Gauri. Bohyni, samozřejmě. Takovou pěknou a čistotnou. Jednou si vlezla do lázně, když pan choť byl pryč, a protože i špína, co ze sebe smyje bohyně, je krásná, bylo jí líto to jen tak někam spláchnout. Tak z toho uplácala krásnou bílou bytost, kluka, kterému dala jméno Ganesh. A nedala mu jenom jméno, dala mu hned taky úkol. Měl stát před severní bránou a nikoho nevpustit, protože Gauri se chtěla ještě chvíli cachtat. Ganesh tam stál a první, komu zastoupil cestu byl Shiva, co se vracel domů a neměl opravdu náladu se s někým dohadovat. Navíc toho kluka neznal, připadalo mu, že když šel z domu, nikdo takový ani neexistoval, to on by přece věděl. Tak mu bez velkého dohadování usekl hlavu, nebude se někoho doprošovat, aby ho pustil do jeho vlastního domu. Ta řvala, když to viděla.

"Ty jseš fakt výbornej! To neumíš nic jinýho než sekat hlavy? Teď jsem si ho uhnětla a zrovna jsem si řikala, že až vylezu z vířivky, ještě si ho trochu pohnětu."
"Stál tady jak tvrdý y a nebyla s ním řeč, že mě má pustit dál. Musíš mi hlásit, že si hodláš uplácat kluka, nebo mu aspoň říct, kdo jsem já, nebudoval jsem si celou věčnost svoje společenský postavení proto, aby mě pak u mejch vlastních dveří zastavil nějakej nedohnětenej cucák. A teď jdi a udělej si novýho."
"Žádný takový, tvoření bytostí není žádná sériová výroba. Oživ mi tohohle. Najdi tu hlavu a sprav ho."
"Ale ta hlava je někde v háji, přece víš, jakej mám švih. Ale že jsi to ty, pošlu svý lidi pro nějakou jinou hlavu a tu mu přidělám. Podťe sem, vy dva, kde se válej vostatní? Projděte to kolem a najděte buď hlavu, co patří k tomuhle tělu, jo, k tomuhle, z čeho vona to dělá, to je fakt divnej matroš... Nebo mi přineste nějakou jinou hlavu, z čeho chcete, třeba ze zvířete. Co se bude dívat k severu, to připravte vo hlavu a přineste mi ji!"

A chudák Ganesh má od té doby sloní hlavu. Ale jinak udělal kariéru, je ochráncem a spasitelem, odstraňuje překážky, lidi si ho považují. V Jaipuru má chrám. Kdykoliv si někdo z Jaipuru a okolí pořídí nové vozidlo, auto, motorku, to je jedno, první cesta je k tomu chrámu. Tam poprosí Ganeshe, aby ho na cestách ochránil před nehodami, a na závěr celého rituálu namaluje na ten dopravní prostředek tím jejich bylinkovým bezolovnatým suříkem svastický háčkovaný křížek. Měl ho na své motorce namalovaný i ten motocyklista, kterého jsem viděl onehdy a kterému už Vishnu přiděluje nový život. I ten Ganesh má občas nějaký ten neplánovaný exitus.

Přepadení

ac — Thu, 08 Mar 2012 12:00:00 GMT

Tak už se pomalu dostávám k tomu, že jsem tu zažil všechno. Smrtelnou dopravní nehodu jsem viděl, podrobnosti nejsou chutné, fotky samozřejmě nemám. A že mě v den jejich svátku barev přepadnou a okradou, s tím jsem měl počítat, ono se to úplně nabízí. K bezbrannému chodci přiběhne skupina výrostků s tvářemi ukrytými pod nánosy barev a začnou mu házet barevný prach do očí. On se nejdřív nechá, je to přece taková tradice, a pak, když mu to vážně vadí, protože už mu to sypou do kapes, kde má telefon a za krk a tahají ho za batoh, co má na zádech, pak už se po nich ožene a křikne na ně, ať toho nechají, a oni ještě zavolají něco tuze veselého, načež zmizí. Co to vlastně bylo za scénku? Loupežné přepadení nebo oslava Holi? No, bylo to obojí. Po pár minutách, když jsem to ze sebe smetl alespoň natolik, abych se nemusel bát otevřít oči, jsem jednu z kapes batohu našel otevřenou a ty brýle s přehrávačem a kamerou, ty už nemám. Ostatní věci, jako jsou třeba doklady a peníze, mi zůstaly. To jsem dopadl dost dobře.

Horší to bylo po návratu na základnu, kde se mě u večeře pan domácí zeptal, jaký byl sváteční den a co jsem užil v ulicích. Vzpomněl jsem si, že mě onehdy žádal, abych mu ty svoje špionážní brýle půjčil, až půjde ven, že by s nimi chtěl pořídit pár fotek. Takže bych mu asi měl říct, že už je nemám, a radši hned. Tak jsem mu to vyprávěl. To jsem si zase dal. Místní velitel policie je jeho kamarád, zavoláme mu, on to vyšetří. To určitě! Pak už jsem docela zvyšoval hlas, ať na to zapomenou, že už o tom nechci mluvit, jak by mi policie asi mohla vrátit, co mi ukradli? Pas mi nevzali, takže žádný protokol nepotřebuju... "Cože? Taky pas? Hajzlové!" "Ne, pas ne, říkám že pas mám." "Říkal jsi, že ti vzali pas." "Říkal jsem, že mi ho nevzali. A přesně takhle by to bylo s tou policií... Proto už nic nechci." "Tak ty už jsi mluvil s policií?"

A přitom den začal tak hezky... Stavil jsem se wineshopu pro plechovku australského Foster's a s tou jsem pak šel po ulici. Jeden strážník mě zdravil "Happy Holi!" A pak za mnou ještě volal: "Vidím, že pijete Pepsi, tak si to užijte!" No, vtipný byl a shovívavý...

Ale další strážník už mě vyloženě překvapil. Na jedné křižovatce jsem chtěl přejít ulici, zvolil jsem vyznačený přechod, ale to jenom tak ze zvyku, a čekal jsem na vhodný okamžik, kdy vběhnu mezi auta a motorky. Pak mě zespoda někdo chytil za nohu. Byla to taková babka, ležela na zemi, nebo se po té zemi tak nějak šourala po kolenou a chtěla nějaké moje peníze. Hned vedle stál policajt, který tam opřen o sloup čekal na konec pracovní doby. Teď k nám přišel a začal si s bábou něco vyprávět, křičeli při tom, jako by se hádali, ale to tady nic neznamená. Stařenka při tom rozhovoru vstala, oprášila si svou ošouranou suknici a zase si klekla. Skončilo to tak, že se otočil ke mně a řekl: "Deset rupií, pane, chtěla by deset rupií. Můžete jí dát deset rupií?" No, kdyby jel po přechodu v tu chvíli autobus, asi bych pod něj skočil. Tady dělají policajti žebrákům tlumočníky!

O kus dál si mě vyhlédla další žebračka a když u mě nepochodila, protože jsem radši zase honem přešel ulici, poslala za mnou mezi ta auta svoje asi osmileté dítě, které umělo pár slov anglicky a které u mě asi podle ní mělo větší šanci.

A pak už mě přepadli. Někteří z těch kluků, co mě obestoupili, muvili taky docela obstojně anglicky.

Cestou domů jsem přemýšlel. Na co oni tady tu angličtinu používají? K žebrání, k tlumočení žebrání, k navázání kontaktu s obětí přepadení... A kdo je tu angličtinu učí? Já. A ještě jsem na to pyšný, jaké konám dobro.

Věrci a bezvěrci

ac — Thu, 08 Mar 2012 10:00:00 GMT

Dostalo se mi několika reakcí na můj jednoznačně proklamovaný ateismus. Není to poprvé, co musím tohle vysvětlovat. Já nestavím ateismus nad víru, já ho nestavím nikam, prostě ho mám. Nejsem materialista (rovná se hromaditel materiálu, rovná se hrabivec, rovná se sobec). Ten popis materialismu, co je v závorce, je pomýlený, ale já tak jako tak materialista nejsem. Hmota je jen jedna z veličin tohoto světa a je velice relativní, což ví každý, kdo si před Vánocemi koupí tříkilového kapra a doma si ho pak ještě jednou převáží. Jako matematik jsem objektivní idealista a na rozdíl od jiných (kterých se tímto nechci dotknout) mám odvahu nevědět a smířit se s nevysvětlitelností.

Ze zásadní kybernetické disciplíny - teorie vyčíslitenosti a relativní vyčíslitelnosti - vím, že i to nejvědoucnější oraculum není schopné uspokojivě vysvětlit samo sebe. Tak proč budu mezi mě a věčnost strkat nějaké božské vědomí, které se, jestli je co k čemu, sotva bude zabývat mnou, když musí horko těžko a marně řešit problémy s podstatou své vlastní existence? A že je to jinak, že nevím nic o tom, co řeší Bůh, protože ho ve své malosti nemůžu chápat? No, tak to mi k ničemu není, když ho nechápu, zkonstruovat si něco, co pak nechápu, to je přece hodně velká zbytečnost. A že moje víra tu není kvůli mně a kvůli tomu, aby byla mně k něčemu dobrá? No tak to pozor, MOJE víra je tu právě kvůli tomu. Zkuste někdo říct o své víře něco jiného a nazvu vás pokrytci.

Takže ještě jednou všem věrcům: nejsem slabý a nevědomý, mám dost síly a vědomí na to, abych obstál i bez víry a bez spuštěné duchovní kotvy, protože vím, že každé kotevní lano se může ukázat jako krátké. (Metafory, metafory.) Ámen.

Sloní festival

ac — Wed, 07 Mar 2012 19:00:00 GMT

Ten inzerát s pozvánkou na Sloní festival nakonec vyšel na poslední chvíli v dnešních ranních novinách. Od tří hodin už se tam všichni usazovali a přitom bylo nejlepší jít na seřadiště, kam byl sice vstup zakázán, ošem dodržování zákazů, to je kázeň a ta je tady sprostým slovem. Takže na seřadišti jsem si na jednoho slona dokonce vylezl a spoustu dalších věcí jsem tam natočil. V průběhu přehlídky jsem se zdokonalil v pořizování videozáznamu vleže pod slonem. Zdokonalil jsem se dost, protože až do dneška jsem takovou věc nedělal. Policajti, co to tam regulovali a jinak spíš lidi vyháněli, mě v tom překvapivě podporovali a vždycky ukazovali tomu jezdci "bacha, máš v trávě kameramana, řiď opatrně".

Ten nejvíc nastrojený slon vyhrál cenu pro nejvíc nastrojeného slona v soutěži o nejvíc nastrojeného slona. Taky tam byl kůň, co tančil, i když to spíš vypadalo, jako by se splašil. Byly i nastrojené krávy a velbloudi, nastrojené tanečnice a spousta hudebníků nastrojených nástroji.

Pak byla sloní varianta festivalu barev. Kdo měl barevný prášek (prodávaji to tady všude na ulici), házel ho na slony plnými hrstmi.

Cestou domů už se smrákalo, v ulicích plály ohně a v nich symbolicky hořela Holika. To bylo tak. Chlapec jménem Prahlad (taky někdy Prahlada, ale pořád je to chlap) byl docela blázen do boha Vishnu a nenechal na něj dopustit. Modlil se k němu dvacet čtyři krát sedm hodin v týdnu a jeho otci to dost vadilo, protože jeho dlouhodobým cílem bylo, aby se všichni modlili k němu. Ten otec se jmenoval Hiranyakashipu, což mu samo o sobě nedávalo moc dobrou životní perspektivu, lidi by se takhle neměli jmenovat, možná islandské sopky. Takže měl ze života asi jenom vztek, tenhle tatík, a na konec si řekl, že než takového syna, tak radši žádného a začal spekulovat, jak by kluka zmarnil. Zkusil ho otrávit, hodil ho pod nohy slonům (hehe, to znám, to je v pohodě, nešlápnou) a zavřel ho do místnosti s hady. Nic. A pak si Hiranyakashipu vzpomněl, že má sestru, která předvádí takový kousek: zabalí se do své velmi zvláštní šály, vleze do ohně a nic se jí nestane. Řekl klukovi (on byl pořád ještě dítě), že dneska to číslo předvede s tetou Holikou. "Ona tě zabalí do té šály a vlezete si do ohně, to bude dobrý." Jenže s Holikou se domluvil jinak: "Nebude to ani trochu dobrý, ségra, nech toho paznechta shořet, to ho naučí." A ono ho to opravdu naučilo - ukázalo se, že Vishnu ho celou dobu chránil a udělal to i teď. Celé se to Holice nepovedlo a shořela ona, zatímco Prahlad to přežil a jenom se uvrdil, že věří v toho pravého. A od té doby lidi v předvečer posledního zimního úplňku rozdělají ohně, ať se v nich Holika upálí znova.

A to jsem ještě neřekl, že sám Hiranyakashipu byl nezranitelný a podle svého vlastního názoru i nesmrtelný, což mu zařídil sám Brahma, za to, že mu léta sloužil. Na boha Vishnu byl Hiranyakashipu naštvaný proto, že mu zabil bráchu. Ale neměl šanci - Vishnu nakonec přišel jako Narasimha - napůl člověk, napůl lev - a zabil i jeho. S takovým buďte vždycky radši zadobře. S bohem.

Moje tanečnice

ac — Wed, 07 Mar 2012 00:00:00 GMT

Tak jsem je konečně umístil naYoutube, ty moje holky. Ta v bílém vepředu uprostřed je Yashika, ta byla na podiu asi nejlepší. Po její levé ruce je v zeleném krásná holka, jejíž jméno si pořád nemůžu zapamatovat, a za ní je zelená Seema. Ta je při tanci ohrabanější než já, ale zhruba o jeden stupínek Richterovy škály, což je špatné, velmi špatné. Ale mám ji rád, rychle počítá, trošku žaluje, ale je to chytrá holka. Na druhé straně je v oranžovém vepředu Varsha, ta vypadá, jako by patřila spíš do školky, a za ní zase v oranžovém - no, co vám budu povídat - Pooja, moje favoritka. Není úžasná? Ty dvě holky v červeném neznám jménem, ta bílá vzadu je Neesha.

http://youtu.be/z4ej9f4yPaQ

Byly toho večera nejlepší, jasně nejlepší.

Pooja - inteligentní krasavice

ac — Tue, 06 Mar 2012 12:00:00 GMT

Vymyslel jsem jim takovou sportovní disciplinu, aby je (alespoň některé) bavila matematika. Funguje to nad všechna očekávání. Rozdělím tabuli svislou čárou na dvě poloviny a před každou postavím jednoho žáka, nejlíp holku s klukem. Pak nahoru napíšu jednoduchý příklad na zlomky a můžou počítat o závod. Na závěr si je postavím vedle sebe a vítězi zvednu ruku. Můžou se z toho zbláznit. Holky jsou lepší, pravidelně vyhrávají, moc výjimek není.

Nejlepší je Seema, na tu fakt nikdo nemá. To třeba nějaký kluk zezadu volá: "Já, pane, já! Jsem rychlej, vyberte mě!" A já na něj ukážu, věnuju mu drsný pohled a přísně se ho zeptám: "Tak ty si myslíš, že jsi rychlej?" A on jde opatrně k tabuli a tiše říká: "Seemu ne, pane, Seemu ne!" Na koho vypustím Seemu, nevyhraje. Ambiciózní Yashika ji jednou statečně vyzvala a dokázala s ní remizovat. Jednou.

Ale pak je tady Pooja, moje Pooja. Když se má něco počítat, není tak rychlá jako Seema, ale umí něco jiného: poznat, že se nemusí počítat. Když jsem napsal nahoru na tabuli dva tisíce pět set sedmnáct lomeno tři sta sedm mínus dva tisíce pět set sedmnáct lomeno tři sta sedm, ten kluk řekl něco tom, že to není fér, a začal si zoufale připravovat dlouhou zlomkovou čáru a takovou tu tabulku po straně, ve které oni si vždycky určí společného jmenovatele. Pooja se udiveně podívala na mě, pak zpátky na tabuli a pak vítězně zaječela "Nula!" a vykroužila na svojí půlce takovou nulu, že z toho byla málem diskvalifikace za přešlap přes půlící čáru.

Už nějakou dobu máme pochod

ac — Tue, 06 Mar 2012 14:00:00 GMT

Řada mých historek z téhle cesty pojednává o tom, jak jsou všichni blbí a já jsem mistr světa, co je může učit. Tak teď mám trochu jinou.

Chtěl jsem se něco dozvědět o tom sloním pochodu. Oni tomu říkají Sloní festival a pan domácí mi řekl, že budou sloni pochodovat městem. Tak jsem si to pro sebe překřtil na Sloní pochod.

Běžně prý bývá s mnohadenním předstihem poutač v místních novinách a je jasné, jestli to bude a kdy to začne a kde. Ale letos se ty noviny, jež dělají, že jsou nezávislé, pohádaly s komunálními politiky, kteří požadovali víc prostoru pro svoje předvolební kampaně, jinak prý sníží příspěvek města na provoz těch novin. Postavily si hlavu (to jako ty noviny si postavily hlavu) a přestaly zveřejňovat různé městské inzeráty, že to prý nemají ve smlouvě a že se jim to nevyplatí. Takže z novin jsem se nic o Sloním festivalu nedočetl. Jenomže já jsem hlavička. Našel jsem si telefonní číslo na Jaipurské turistické centrum a zavolal jsem tam, abych o Sloním pochodu, jak já tomu říkám, něco vyzvěděl. Nechal jsem se popřepojovat až k člověku, co byl ochotný se mnou mluvit a nepřepojovat mě dál.

"Chci vědět něco o tom pochodu."
"Cokoliv, pane, ale buďte, prosím, přesnější."
"Bude letos pochod?"
"Nerozumím, pane, samozřejmě, že bude, už je."
"Aha, to jako teď? Já jsem myslel, že zítra."
"Zítra taky."
"Výborně! Kdy to začne?"
"Teď už vůbec nerozumím, pane, na co se to vlastně ptáte?"
"Na pochod slonů."
"Pořád nerozumím, nic takového tu nemáme. My máme Sloní festival, ale ten je jenom jeden den."
"Aha, tak jeden, takže zítra už nebude."
"Ale bude, právě zítra."

No, jsem debil. Nikdo tomu neříká pochod, jenom já, a pro pochod se používá stejné slovo, jako pro březen. Jestli si to turistické centrum hovory nahrává, budu nejpozději zítra v místním rádiu v pořadu Idiot na drátě.

Sloní festival začíná zítra ve čtyři hodiny v Polo Clubu na okraji Central Parku. Ale mohl jsem se to dozvědět i za cenu mnohem nižšího ponížení.

Holi - festival barev

ac — Tue, 06 Mar 2012 13:00:00 GMT

Oni prostě ze všeho nejraději něco slaví, cokoli. Tenhle týden bude divoký, bude Holi. To je barevný festival. Začalo to dneska ve škole. Lidi se navzájem barví, hlavně obličeje, ale nakonec to odnese úplně všechno. Kdo se nenechá nabarvit dobrovolně, po tom ty barvy házejí. Jsou to takové suché prášky, údajně neškodné, vyrobené z nějakých bylinek. Já mám už asi dva týdny zanícené oči z toho písku a z křídy a z jiného prachu a tohle mi tedy moc nepomohlo. Ale oni z toho mají takovou radost...

Zítra by měl být sloní pochod městem a pozítří barevná válka v ulicích, to už je údajně hodně ostrá záležitost. Uvidíme.

Je to stejná země

ac — Sun, 04 Mar 2012 12:00:00 GMT

Mají tady Tančící dům jako u nás. (I když jim to tu možná tak nepřijde, protože jim tančí jenom to lešení.) Je to stejně vyspělá země jako ta naše.

Mají tady Komunistickou stranu jako u nás. Je to stejně zaostalá země jako ta naše.

Snad jim jejich komunisti slibují, že když povládnou, budou odpadky v kontejneru na odpadky a ne všude kolem něj...

Dítě jako předmět krátkodobé spotřeby

ac — Sun, 04 Mar 2012 11:00:00 GMT

Jezdci na motocyklech by měli mít helmu, a to nejen řidiči, ale i případní spolujezdci. To se tady ví a většinou se to i dodržuje. Ale malé dítě, které sedí úplně vepředu a poletí přes řídítka po hlavičce jako první, helmu zřejmě mít nemusí. Však je to taky jenom dítě, ještě jsme si ani nezvykli, že je tady s námi, takže ho když tak oželíme...

K jakému věku se člověk musí v téhle divočině prožít, aby mu pořídili aspoň tu helmu?