A hned se mi vnutila zajímavá otázka: proč se té věci vlastně říká baterie? Kde se ten název vzal? Napadlo mě odvodit to třeba z angličtiny, ale nevzpomněl jsem si, jak se tohle řekne anglicky. A pak mi to došlo: anglicky se to neřekne, v Anglii takovou věc nemají. Tam si levou ruku opaříte a pravou zmrazíte, vlažná se tam míchá až v umyvadle. Je to sice plýtvání vodou, ale té mají v Anglii dost. Takže vodovodní baterii nenajdete zřejmě ani v anglickém slovníku. Je to jako hledat hebrejský výraz pro pracovní sobotu nebo ve starořečtině slovo "odbory". Ale to mám na mysli opravdu jenom tu starou řečtinu, ve výkladovém slovníku moderní řečtiny jsou odborům nepochybně věnovány desítky stran, a to za mohutné finanční i morální podpory Evropské unie.

written by  ac on February 19, 2012 from Jaipur, India
from the travel blog: IndiaJourney
Send a Compliment

---

1 comment...

Taky mi jednou předvedli, co se naučili, a hned po mně chtěli, abych taky zatančil. Já tančím ještě asi o tři řády hůř než kreslím, to už jsme limitně někde pod nulou. Ale takový ten krok na tři doby, ať už se jmenuje jakkoliv, jsem jim předvedl a zapíval jsem jim k tomu Boleslav, Boleslav, překrásné město. A oni se mi začali točit jak prdlí a padali a zase vstávali a znova se točili a řvali Boleslav a já jsem se dojetím málem rozplakal. Nenatočil jsem to, což je velká škoda, to už se nebude opakovat. Načež jsem je vzal do pokračovacích a oni dělali jive s otočkou a to byla taková divočina! Podupali jsme nějaké sešity a krabičky s obědem a když se mi tam jeden málem zřítil do toho roštu z armatur, co zakrývá díru v podlaze, musel jsem vyhlásit konec. Nic se vlastně nestalo, já jsem u té díry čekal a chytil jsem ho, ale už to fakt bylo moc.

Musím ovšem uznat, že ta školní taneční průprava je na nich vidět. Všechny ženské při chůzi vrtí zadkem a nepotřebují k tomu jehlové podpatky jako Italky. Nejlíp vrtí hospodyně. Možná všechny hospodyně, ale ta moje je v tom nejlepší - teda myslím hospodyni pana domácího. Ta to snad ani nemá ze školy, ta to má od přirození, jí to nadělil sám Hospodyň.

Když Emil Zátopek dobíhal svoje slavné vítězné závody, všichni se divili, jakým běží antistylem, jak se šklebí a jak máchá rukama. Nikdo nevěděl... Ale my víme, Emile, my oba víme...

Oba víme, Emile,
jak to bývá nemilé,
věděla to i tvá Dana,
co za tebe byla vdaná.

I když ... možná netušila,
jaká tě to žene síla.
Jí nebylo nikdy špatně;
vrhla oštěp a šla k šatně.

written by  ac on February 18, 2012 from Jaipur, India
from the travel blog: IndiaJourney
Send a Compliment

---

1 comment...

Dalo se čekat, že se mě na jméno mého otce zeptají i ty děti ve škole. A jakmile jsem jim ho řekl, začaly padat další otázky: jméno matky, jména dětí a máš manželku? Při té poslední otázce se devítiletá holka strašně styděla a tak se jako točila ze strany na stranu - znáte to, má zůstat na dvanácti hodinách, ale osciluje mezi půl desátou a půl třetí a koulí při tom očima. Asi je to nějaká trochu nepatřičná otázka. A nakonec došlo na sourozence: když jsem jim prozradil, že jich mám sedm, velmi se divili. Hned jsem si uvědomil, jak jsem teprve nedávno vedl ty úvahy o nekontrolované reprodukci, která víc problémů nadělá než vyřeší, a teď jsem se tady sám takhle trapně odkopal. Napsal jsem jim jména všech svých sourozenců na tabuli, málem nestačila. Koukali na to, zkoušeli to vyslovit a nepřestávali se divit: osm dětí v rodině, co je to za zemi?

Navíc není ani trochu jasné, že my jsme lepší a že jim pomáháme. Ta naše civilizace má dost neslavné výsledky v podobě nadnárodní byrokracie a třeba bezplatné zdravotní péče a práva na královský důchod, které každý nárokuje a nikdo nedokáže zaplatit, takže to nikdo nemá. A zrovna teď mám zprávy o tom, že v mé vlasti se zase jednou probudila partička salónních intelektuálů a sepsala výzvu, v níž podle principu permanentní revoluce opět poučuje demokraticky zvolenou vládu, jak má postupovat a jak hluboko se má klanět evropské administrativě. Mně osobně nebude vůbec vadit, když bude moje země ležet Bruselu v žaludku, ale byl bych nerad, kdybychom se tam dostali zadem.

Ale to jsem se nějak neudržel myšlenkami v Indii. Někdy se neudržím. Já myslím, že bychom se měli znát, ale neměli bychom se moc poučovat. To dost zpochybňuje smysl téhle mojí mise, takže se nad tím musím ještě trochu zamyslet a najít si nějaké dobré zdůvodnění, proč je správné, že jsem tady.

Oni jsou ale takoví velice mírní. Neviděl jsem, že by se tu někdo pral, oni křičí, to ano, v jednom kuse řvou, ale to není boj, to je normální komunikace. S Pákistánci se prý tedy umějí porvat, ale celkově na mě působí velmi mírumilovným dojmem. Už to náboženství je taková pestrobarevná loutková pohádka. Rozhodně v sobě na rozdíl od jiných učení nemá násilí.

I s těmi Angličany si tu nezávislost spíš pokojně vyvzdorovali. On tedy ten způsob, jakým Indie přišla k nezávislosti, vypovídá hodně o tom, jací jsou Angličani (já na ně nedám dopustit), ale ta indická pasivní resistence byla taky pozoruhodná. Jenom odmítali stravu, seděli a mumlali tu svou zázračnou posvátnou slabiku. Muselo to vyjít, kdo jen trochu studoval fyziku, ví, že základní jednotkou odporu je Óm.