Cestování schengenským prostorem by zřejmě nebylo tak zábávné bez neustálých kontrol našich bavorských přátel. Neunikli jsme jim ani tentokrát a hned několik kilometrů za Rozvadovem už do našeho autobusu nastoupilo nekompromisní duo v civilu à la Simir & Tom. Drsný pohled německého pohraničníka na moji fotku z roku 2001 naznačoval, že s mým starým pasem si na této výpravě užiju ještě hodně legrace.

Před druhou hodinou odpolední jsme konečně dorazili do bavorské metropole a zpočátku jsem trochu litoval toho, že jsem byl příliš líný si zjistit, kde vlastně to hlavní autobusové nádraží vůbec leží, neboť kromě Allianz arény se rozprostírala kolem zastávek pouze průmyslová zástavba a obří parkoviště. Po krátké cestě jsme ale brzy našly stanici S-bahn, takže se žádné komplikace nakonec nekonaly. Ve vlaku jsem si při konverzaci se spolucestující maminkou-domorodkyní řekl, že tu budu mluvit jenom německy, protože příležitostí k využití goethova jazyka v Praze se mi příliš nedostává. A k mému překvapení to docela šlo.

Horko, které panovalo na Marienplatz bylo jen slabým odvarem toho toho, co nás mělo čekat hned druhý den; přesto jsme se celkem rychle usadili v chládku kašny u Frauenkirche a přemýšleli, co v Mnichově podniknout. Za rohem jsme pak objevili Jagd und Fischeraimuseum, takže otázka programu byla velice rychle vyřešena.

V muzeu jsme byli jediní návštěvníci a chládek uvnitř nabízel vítanou změnou oproti výhni, která panovala venku. Během expozice jsem si rozšířil znalosti o mezidruhové kopulaci lesní zvěře. Bylo to poučné.

Zbytek bloumání Mnichovem za zmínku moc nestojí. Když jsme ale relaxovali před šestou hodinou v parku poblíž národního divadla, vytrhl mě z letargie zvonící telefon. Na druhém konci se ozýval medový hlas naší telavivské hostitelky Hadíl, která se zajímala o číslo našeho letu. Byl čas vyrazit na letiště.

Letadlo odlétalo až před půlnocí, takže nás ani nemrzelo, že jsme nastoupili na "couravou" linku S-bahn a než jsme doputovali na letiště, stihli jsme projet všechny prdelní předměstí Mnichova. Letiště Franze Josefa Strausse mě docela překvapilo svojí rozlehlostí. Na terminál 1F jsme se tak trmáceli docela dlouho (zato jsme mohli obdivovat opravdu krásné, moderní budovy letiště).

V odbavovací hale nás čekalo nekonečné martyrium kontrol, které díkybohu nebyly tak důkladné jako kdybychom letěli s izraelským El Alem. Únavu z nekonečných front jsme pak spláchli vychlazeným Weißbier v téměř výhradně židovské společnosti na letištním baru a já jsem byl upřímně rád, že hebrejské konverzaci ostatních s barmanem celkem rozumím. Půlrok v ulpanu přinesl svoje ovoce.

Před půlnocí už jsme se konečně dostali do letadla a odlepili se od země. Ač znaven, usnout se mi nedařilo a tak jsem si krátil čas s Frankfurter Allgemeine Zeitung a sledováním klasického Kačera Donalda na palubní obrazovce. Někde zhruba nad Krétou se mi pak konečně podařilo alespoň na chvíli usnout.

written by  Boner Tours on June 28, 2010 from Munich, Germany
from the travel blog: V Zemi zaslíbené
tagged Bavaria, Israel, Munich, Boner, Munchen, AirBerlin, Izrael, Bavorsko and Mnichov
Send a Compliment

---

comment on this...

O pár minut později následovalo repete u speciálních celnických budek. Můj nervózní doprovod nejdříve napochodoval k budce společně se mnou; poté, co nevrlá kontolorka vysvětlila, že rozhovor musí proběhnout s každým jednotlivě, polil Sidyho studený pot a sklesle se vrátil zpět do fronty. Nakonec ale příliš týrán nebyl. Po několika "oťukávacích" otázkách zřejmě celnice dospěla k názoru, že z ubohého myslivce nic kloudného nevydoluje a tak se alespoň zeptala na jméno jeho otce a dědečka (alespoň to tvrdí Sidy, na co se ho doopravdy ptala, to se asi už nikdo nikdy nedoví).

Se stigmatem v podobě izraelského razítka v dokladech jsme se dostali k pásu se zavazadly a já jsem se v duchu modlil, ať to nedopadne jako v New Yorku, kde se zavazadlo někam zatoulalo a do hostelu bylo doručeno až druhý den. Když už jsem zústaval stát u pásu jako poslední, začínal jsem propadat zoufalství. Pak ale milosrdný dopravník vyplivl i můj kufr a já si mohl v klidu oddechnout. Ještě jsem se stavil u stánku izraelského ministerstva turistiky pro pár map a konečně jsme vstoupili do příletové haly.

Tam už na nás trpělivě čekala drobná kudrnatá brunetka, která měla být naší dnešní telavivskou průvodkyní. Všechno probíhalo podle plánu. Po dlouhodobé vynucené abstinenci jsem si mohl konečně zapálit a po vřelém uvítání jsme společně vyrazili vlakem do Tel Avivu. Hadíl nás vzala autem do své garsonky na třídě Ben Jehudy kousek od pobřeží. Tam jsme se rozhodli, že do Ejlátu vyrazíme až zítra ráno a pokusili se trochu vyspat.

Lemry zabraly postel, přičemž já s naší okouzlující hostitelkou jsme museli vzít za vděk podlaze. Vzhledem k okolnostem to vůbec nebylo nepříjemné. Mnoho jsem toho ale nenaspal. Povídali jsme si, co všechno se přihodilo od její silvestrovské návštěvy a po nějakém čase jsem se rozhodl vzbudit pokojně dřímající společníky s cílem vyrazit do města a kochat se pobřežní promenádou.

Hned před domem jsme pochopili, že vedra jsou v Izraeli enormní. Zchladila nás až lahodná glida, která mě přiměla k tomu radši nepřepočítávat ceny na koruny. Izrael není zrovna levnou destinací (ale také ne bůhvíjak předraženou, nutno podotknout). Po procházce kolem pláže Čumilů jsme se rozhodli vrátit k bytu a vyrazit autem do staré arabské Jafy.

Ta se od moderního Tel Avivu v lecčems liší. Prošli jsme si starý přístav a klikatými uličkami vystoupali k Mostu přání. Izraeli se sice přezdívá Svatá země, ale mnohem výstižnější by byla Země koček. Na chatulim narazíte na každém rohu a většina obyvatel je nenávidí. Vypadají také trošku jinak než ty naše české.

Nakoupil jsem nějaké pohledy a pokračovali jsme na dále hummus, který lemry toužily ochutnat. Předtím se ale naše dívčí část výpravy rozhodla nakoupit nějaké hadříky v izraelském butiku Castro, na který narazíte snad na každém rohu.

Následné seznámení s izreaelskou kuchyní pro mé spolucestující nebylo příliš příjemné výtečného hummusu s falafely se téměř nedotkli. Já jsem v arabském bistru s překvapením zjistil, že v obchůdku se suvenýry, ve kterém jsem nakoupil pohledy, jsem zapomněl svůj týden starý foťák. Nedalo se nic dělat, vyrazili jsme zpět.

Návrat do obchůdku ale vůbec nebyl jednoduchý. Kvůli uzavírkám a opravám silnic se nám podařilo zabloudit. Izraelci rychle přijali arabský styl jízdy za svůj a v silničním provozu platí ultimátní pravidlo "silnější kelef mrdá". Díky řidičskému umu naší arabské průvodkyně (za hojného využití klaksonu a najíždění) a mému vrozenému smyslu pro orientaci (samochvála smrdí ;-) jsme ale nakonec na místo dorazili a arabská babička mi s neskrývaným dojetím vrátila zapomenutý foťák. Mise splněna!

Okolo páté hodiny jsme vyrazili severně od Tel Avivu na luxusní pláž, kde jsme se mohli konečně zchladit ve vlnách Středozemního moře. Varování doktorky ohledně jizev z mé "domácí chirurgie", které neměly přijít do kontaktu se sluncem, vzalo rychle za své a s nadšením jsem vběhl do vln moře. To bylo pro mě zklamáním, neboť hloubka dosahovala slabého metru.

Rozhodl jsem se proto plavat dál, nedbaje varování od Hadíl před medúzami. Bral jsem to jako pouhé strašení. Poté, co jsem v prsou ucítil nepříjemný pal, už jsem se tomu ale nesmál. Zařadil jsem zpátečku a urychleně plaval ke břehu. A přišel další zásah do lokte. "Doprdele!" zaklel jsem a s kvapem vylezl na souš. To, co jsem považoval za pohozené igelitové sáčky, byly ve skutečnosti tyhle nestydaté bestie.

Vychlazený Beck's mi ale opět vrátil náladu a na pláži jsme se dál poflakovali až do západu slunce, při kterém začala místní omladina houfně pouštět papírové draky. Bylo nám fajn.

Zlatý hřeb večera ale následoval v podobě další zastávky v Jafě na vynikající šavermě (obdoba tureckého dönner kebabu) z ovčího masa a procházce po noční telavivské promenádě. Zapluli jsme do vynikajícího podniku Kibuc u pobřeží, zapálili nargilu (vodní dýmku) a za popíjení izraelského piva Goldstar komentovali celodenní zážitky. Přidal se k nám i další arabský křesťan Wasím, se kterým jsme oslavili Sidyho narozeniny (ty měl sice až za týden, ale co na tom!). S potěšením jsem si všimnul na nápojovém lístku Becherovky se kterou jsme zapíjeli až do brzkých ranních hodin.

Vrátili jsme se zpátky pro věci do garsonky a vyrazili do studentského bytu Wasíma, který zrovna neoplýval čistotou (i ve srovnání s naším doupětem). Tam jsme zalehli po náročném dni do postelí a téměř okamžitě usnuli spánkem spravedlivých.

written by  Boner Tours on June 29, 2010 from Tel Aviv-Yafo, Israel
from the travel blog: V Zemi zaslíbené
tagged Israel, TelAviv, Izrael, Jaffo, Yafo and BonerTours
Send a Compliment

---

comment on this...