Navíc není ani trochu jasné, že my jsme lepší a že jim pomáháme. Ta naše civilizace má dost neslavné výsledky v podobě nadnárodní byrokracie a třeba bezplatné zdravotní péče a práva na královský důchod, které každý nárokuje a nikdo nedokáže zaplatit, takže to nikdo nemá. A zrovna teď mám zprávy o tom, že v mé vlasti se zase jednou probudila partička salónních intelektuálů a sepsala výzvu, v níž podle principu permanentní revoluce opět poučuje demokraticky zvolenou vládu, jak má postupovat a jak hluboko se má klanět evropské administrativě. Mně osobně nebude vůbec vadit, když bude moje země ležet Bruselu v žaludku, ale byl bych nerad, kdybychom se tam dostali zadem.
Ale to jsem se nějak neudržel myšlenkami v Indii. Někdy se neudržím. Já myslím, že bychom se měli znát, ale neměli bychom se moc poučovat. To dost zpochybňuje smysl téhle mojí mise, takže se nad tím musím ještě trochu zamyslet a najít si nějaké dobré zdůvodnění, proč je správné, že jsem tady.
Oni jsou ale takoví velice mírní. Neviděl jsem, že by se tu někdo pral, oni křičí, to ano, v jednom kuse řvou, ale to není boj, to je normální komunikace. S Pákistánci se prý tedy umějí porvat, ale celkově na mě působí velmi mírumilovným dojmem. Už to náboženství je taková pestrobarevná loutková pohádka. Rozhodně v sobě na rozdíl od jiných učení nemá násilí.
I s těmi Angličany si tu nezávislost spíš pokojně vyvzdorovali. On tedy ten způsob, jakým Indie přišla k nezávislosti, vypovídá hodně o tom, jací jsou Angličani (já na ně nedám dopustit), ale ta indická pasivní resistence byla taky pozoruhodná. Jenom odmítali stravu, seděli a mumlali tu svou zázračnou posvátnou slabiku. Muselo to vyjít, kdo jen trochu studoval fyziku, ví, že základní jednotkou odporu je Óm.