A hele - nakonec sem to fakt vodpískal a na ten autobus sem šel. Nó, teda, vono to nebylo moc jednoduchý rozhodnutí. Spíš složitý. Zrovna sem vypad z toho biznysklásu v letadle a už abych se cpal do autobusu, kde se plive na zem a za jízdy se vodvíraj dvéře. Dost jako peklo. A to eště bylo tak, že sem měl přejet do místa, co se menuje Dhaula Kuan, a teprv tam najít autobus, co mě za šest hodin doveze do Jaipuru. A do Dhaula Kuan se jezdí z prvního terminálu a já byl na třetim. Takže první autobus, do kerýho sem vlez, byl jenom na přejezd k tomu jinýmu terminálu.
Na první zastávce na cestě autobusem přes Dhaula Kuan do Jaipuru sem se vypotácel ze dveří špinavýho vagónu a než sem našel ten další, přišla mi na voči cedule TICKETING OFFICE. Zašel sem tam a řek sem těm lidem, že mě eště neznaj, ale já sem ten, co se neska potřebuje dostat do Jaipuru. Koukli na vobrazovku, půlka vobrázku zase zelená, ale jiná půlka než prve na terminálu tři. A todle zelený místo, to je ale fakt volný, to voni ňák poznaj. A prodali mi ho, najednou to šlo. Akorát jim bylo divný, co dělám tam u nich, dyž to letí z trojky. A tam musim teď rychle mazat, je čas...
A dyž sem se po dvouhodinvý vokružní akci vrátil špinavej, poplivanej a zpocenej zase zpátky do bodu Á s letenkou nažmoulanou v unavený pazouře, řek sem si: „Todle už si, vole, nedělej, příště si ten lupen kup z domova. Takle akorát ušetříš prachy, ale trefí tě šlak.“ A to sou, myslim, moudrý slova.