Minule jsem měl úpal, to je asi trochu horší. To je člověku fakticky direktně zle. Ale co - člověku - přímo mně je zle! Ležím jako mátoha a nic do mě není, potácím se na hranici příčetnosti a kdyby mi dali hlasovací listek o přistoupení k Evropské unii, zaváhal bych. Jo, až takhle. Teda - nehlasoval bych pro přistoupení, to zase ne, světového názoru úpal nezbavuje, ale zaváhal bych, jestli vlastně nechci spáchat sebevraždu tím, že to odsouhlasím. Ano, taková svině je úpal.

To ten úžeh je lepší, tím jsem prošel teď. Je to taková rychlovka - jak to přišlo, tak to odejde, jak říkavala jedna z četných babiček v některé z mnoha rodin, jichž jsem byl za svůj dlouhý život členem. Stačí s tím správně zacházet - pít. Australský ležák Foster’s, vodu, čaj, kafe, když je toho hodně a když to teče, stačí jenom zkontrolovat, jestli to není žíravina nebo ropná látka, a rovnou to vypít. A to bolení hlavy, asi nejprotivnější příznak toho stavu, po tom pití přejde. Taky není úplně špatně si tou vodou přímo pokropit hlavu, vypadá to sice trochu výstředně a indické děti v parku to začnou hned dělat taky, ale nakonec je to zábava a když to pomůže... Někoho prý ta hlava začne bolet až po čase, až někdy večer, takže ta protiopatření dělá se zpožděním, ale já to tak nemám.

written by  ac on March 10, 2013 from Jaipur, India
from the travel blog: TrippinInTheeYah
Send a Compliment

---

comment on this...

Na místě nás očekával obří sál s pódiem, oponami a osvětlovacími rampami. Přicházeli řečníci a všichni měli tolik co říct. Pak vždycky dali někomu za něco nějakou cenu a udělili mu slovo. A on se rozhovořil, jak těžce se mu začínalo, jak měl každý den nejvýš tři čapáty a něco té vody, ale nikdy se nevzdal a pořád pracoval, jak chtěla maminka, ach ano, maminka, ta kdyby tu teď byla, ta by koukala, že jenom k snídani mu dneska přinesou čtyři čapáty a do toho všeho má tuhle cenu. A po něm další oceněný a pak další. Nejlepší mladý podnikatel, nejlepší starý podnikatel, nejstarší mladý podnikatel, nejbohatší chudák, nejsympatičtější podnikatel, nejelegantnější podnikatel, nejpodnikavější podnikatel, nejvíc zaneprázdněný podnikatel (ten nepřišel), podnikatelka. Cena za cenou. A do toho taneční výstupy, mluvené předěly, pětačtyřicetiminutové komické vložky.

Čtyřicítka dětí z mojí školy seděla vzadu a dívala se. To, co se dělo na pódiu, je zajímalo jenom chvíli, pak si našly zábavu spočívající v přelézání z jedné řady do druhé tak, aby to student sedící v cílové řadě nečekal a nedokázal tomu zabránit. Ty děti jsou totiž tak úzké, že než se nadějete, sedí vedle vás na sedadle a přestože vás trochu omezí, v pohodě se tam vejdou. Napřed jsem je okřikoval (šeptem tedy), ať to nedělají, že tohle je vážná chvíle, protože ten tlustý pán, co právě přebírá cenu, začínal kdysi s jedinou rupií v děravé kapse a ony by se měly snažit, aby jednou byly taky tak úspěšné a tlusté jako on. Pak jsem je prosil, ať u toho aspoň neřvou. A potom jsem zjistil, že to dělají špatně. Kdyby útočily v trojicích, takže dva by vždycky toho obránce roztěkali předstíraným pokusem o průnik a třetí by na to sedadlo skočil, měly by velkou pravděpodobnost úspěchu. Ukázal jsem jim to ve spolupráci se dvěma obzvlášť vnímavými lumpy, se kterými jsem se na tomto postupu domluvil (šeptem tedy).

Principál tam nebyl. Šel si se svou manželkou sednout někam dopředu mezi významné hosty, protože se ukázalo, že se na tuhle akci dostavil především proto, že si chce různým taktickým manévrováním a sebeprosazováním zajistit na příští rok jednu tu cenu pro sebe. To ovšem neříkám, aby to vypadalo jako špatná věc, to je normální manažerská práce vedoucí ke zviditelnění celé školy. Rozhodně tam ovšem nebyl, takže úlohu rozumné osoby převzala Yrla, která to ale taky nevydržela dlouho. Nakonec nás ukáznil jeden osvětlovač tím, že nás osvítil. To je docela nepříjemná věc, když na vás namíří dvě pětadvacetikila a úplně cítíte, jak to nejen svítí, ale i pálí. Myslím, že Asijská unie by tu měla nařídit používání ekologických svítidel, z těchhle se fakt dělá horko jak v pekle.

Na závěr tohoto večera se děti seřadily ve foyer, principál se postavil v čelo šiku a najednou, kde se vzal, tu se vzal, rajasthanský ministr školství! Děcka, principál a pan ministr na společné fotografií ve slavnostních prostorách Maharana Pratap Auditorium. To by teda Maharana Pratap koukal! Proto pan principál tak potřeboval, abych tam byl, chtěl, abych udělal tu fotku. Druhý den se bohužel ukázalo, že osvětlení toho místa a blesk foťáku propůjčily principálovi poněkud oligofrenický výraz (efekt červených očí je dobře známý, efekt debilního ksichtu už tolik ne a přesto se někdy dostaví). Trošku jsem potom tu fotku opravil, takže teď si ji může dát na stěnu nad svým stolem.

Do Maharana Pratap Auditorium jsem se pak podíval znovu, když měla výroční besídku školka, do které chodí principálův čtyřletý synek. Předškolní děti tam předváděly docela náročné scénické výstupy a celé to bylo velmi výpravné. Zase byly projevy, ředitelka školky mluvila, maminka jednoho dítěte mluvila, maminka druhého dítěte mluvila, hosté mluvili. A všichni mluvili naprosto zparchantělou řečí. Oni v půlce věty přepínají mezi hindštinou a angličtinou! Já fakt nevím, tak oni bojují za nezávislost, potom pravidelně slaví, jak se zbavili Britů, a pak když mají někde promluvit, spustí anglicky. Jejich národní obrození musí zřejmě teprve začít. Byl tam jeden rozhlasový komentátor, představovali mi ho, že prý je velmi známý, tak jsem se ho ptal, jestli taky mluví napůl anglicky, když je ve vysílání. A on, že jo. Je to tak jednodušší. No, to nevím... Říkal jsem mu o obrození a on se ptal, jaký anglický výraz se pro to používá. To byl problém hned dvakrát. Nemohl jsem to slovo najít, nakonec jsme se dohodli, že nejpříhodnější výraz je "resurgence", ale hlavně jsem ho potřeboval přesvědčit, že nehledá anglický, ale hindský výraz a jestli ho nenajde, obrodí prd.

Je tady pan domácí, kterému všichni říkají Babu. To je jako "pan otec", hlava rodiny. Pozor - nepoplést s Bapu - tak říkali Gandhimu a to je tatíček celé země, což je takový drobný rozdíl mezi "bu" a "pu". Potom je tu hospodyně, neuvěřitelně pracovitá a chytrá osoba, co zastane asi tisíc věcí a má tady na King´s road firmu, kde šije šaty, umí anglicky - moc toho v angličtině nenamluví, ale rozumí, až hanba - umí těsnopis (ten je jí teda zrovna hodně k ničemu) a vypadá to, že je nějakou jako schovankou pana Babu. A zase je tady paralela: Indira Gandhi taky nebyla Gandhiho dcera, nebyla to ani jeho adoptivní dcera, byla to překvapivě a zcela politicky účelově jeho adoptivní snacha.

Ale zpátky k mým hostitelům: kdo je vlastně otcem těch dvou dětí, co tady pobíhají? No - a to je bomba: on tu bydlí. Vždycky odněkud vyleze, děti mu říkají "papa", což je úplně normální označení pro tatínka, a Babu ho nemá rád. Nechoval se k němu nijak uctivě už vloni, ale letos vyloženě chodí a říká: "Já ho tu nechci, já ho vypakuju, ať už se na něj nemusím koukat." A neříká to hindsky, to bych mu nerozuměl, říká to anglicky, takže to říká vyloženě mně. A jako by čekal na nějakou moji reakci. Tak vždycky říkám: "Hele, já to tady nechápu, já jenom vidím, že ten úplně malej si s ním hraje a je šťastnej."

A on papa není nijak zvlášť složitý, spíš naopak, a je ke mně strašně uctivý a dorozumívá se se mnou posunky, protože jinak nedovede, jenže když přijde na posunky, tak já nedovedu vůbec nic. Zatvářím se vždycky strašně vážně a začnu si před břichem různě překládat prsty, jako to dělají ti neuvěřitelní lidé v černém oblečení v rohu televizní obrazovky. A rozumět mi je asi tak jako jim.

Ten starší kluk se za otce vyloženě stydí a tak různě s despektem ho napomíná, tohle nedělej, tohle přece nemůžeš, nech toho a tohohle taky nech. S panem domácím, ani s nikým jiným o tom z vlastní iniciativy nemluvím, nemám, co bych řekl, akorát když říká, že to přece musí být hrozné i pro něj (jako pro toho papa), že to je hrozná situace, když je v rodině někdo, kým všichni opovrhují, tak já jenom kývám, že to znám. Ovšem už nijak nerozvádím, z které strany to znám...

written by  ac on March 6, 2013 from Jaipur, India
from the travel blog: TrippinInTheeYah
Send a Compliment

---

comment on this...

Denně po mně žádá náročné matematické úlohy z oboru aritmetiky, kombinatoriky, logiky, fyziky a dalších disciplin. Já mu je dávám, mám jich zásobu. Uvedl se dobře. Sečetl čísla od jedné do tisíce v čase kratším než deset minut, neboli - přišel na to, jak se sčítají aritmetické řady. Potom správně odměřil patnáct minut, maje k dispozici toliko dvoje přesýpací hodiny, jedny jedenáctiminutové a druhé sedmiminutové.

Ale pak přišla nějaká krizovka a kluk mi začal drobátko blbnout. Chtěl dvě úlohy, že je vyřeší do druhého dne. Dostal dvě. Jedna byla: "Rearrange the order of all seven letters in NEW DOOR to get one word." A ta druhá byla ještě lehčí: "Kolik písmen má správná odpověď na tuto otázku?" A on mi druhý den přišel říct, že pokud REWOOND není slovo, nemá první úloha řešení, a u té druhé úlohy spočítal písmena v otázce. Nedal jsem najevo zklamání, řekl jsem mu, že pláču, protože jsem si vzpomněl, jak mi kdysi umřel kanárek. Ale když jsem mu pak řekl správné odpovědi a on začal držkovat, že to ne, že to neplatí, že jsou to chytáky a že chce nové úlohy, už mi bylo zase do smíchu a vzpomněl jsem si na další výrok Sheldona Coopera: "Nemyslíte, že kdybych se mýlil, tak bych to věděl?"

Tak teď chlapec za domácí úkol přelévá vodu pomocí jednoho pětilitrového a jednoho třílitrového kyblíku, dokud nenaměří čtyři litry. Snad to do zítřka zvládne a já se nebudu muset vymlouvat, že jsem si vzpomněl, jak ve filmu Poslední výstřel umřel Vinnetou. To bych nevysvětlil, tady nikdo neví, kdo jsou Indiáni.

Práce se zabývá jevem fázového posunu, který byl teoreticky pojednáván v četných odborných i odborně popularizačních textech. Tentokrát se však zaměřuji na zcela reálnou instanci tohoto jevu, kterou lze pozorovat v ulicích indických měst. Snahou mých kolegů z celého světa (a nepopírám, že i mou snahou) je dostat tento úkaz pod kontrolu a dospět k technologickému, případně jinému postupu, který by umožnil jev vyvolat a řídit. Přestože jsem v tom dosud neuspěl, podařilo se mi něco, co je pro konečný výsledek nezbytnou podmínkou: dokázal jsem, že fázový posun existuje a je možné jej prozatím alespoň pozorovat. Tolik úvodem.

1. Dvojice prostorů
Dvojicí navzájem fázově posunutých prostorů, kterou se mi podařilo odhalit a pozorovat, je svět řidičů a svět chodců. Stručně zopakuji, že čas není spojitou veličinou a všechny jevy, jež se zdají zcela plynulé, se ve skutečnosit dějí v trhaných skocích. Skokový průběh zdánlivě plynulých jevů nelze přístrojově měřit nebo jinak dokumentovat, protože veškeré případně použité přístroje jsou součástí pozorovaného kvantového modelu a jako takové nedokážou provádět vnější monitorování systému. Na otázku, co má udělat člověk, ať už laik či vědec, který o samotné existenci kvantového modelu pochybuje, je jednoduchá odpověď: přestat pochybovat a uvěřit. Na námitku, že věřit je nevědecké, existuje ještě jednodušší odpověď: věda je stejně jenom jiná víra. Údajným autorem tohoto vysvětlení, jež je známé jako „backroom enlightenment“ je český (Evropa) myslitel Gejza Klapka, který je měl vyslovit v zadní místnosti vědeckého pracoviště PB Drop Zone v České (Evropa) republice.

Důležitou otázkou zůstává, jaký je stav vesmíru v době mezi trhanými skoky, co se tam v tu chvíli děje? I na tuhle otázku je odpověď překvapivě jednoduchá: nic. A to nikoli nic ve smyslu, že všechno stojí, ale nic ve smyslu, že nic není. A to je spousta času pro to, aby se dělo něco jiného s něčím jiným, co tam toho času je. A právě takovou paralelní koexistenci dvou prostorů a časů nazýváme fázovým posunem. Tyto vesmíry spolu nemohou interagovat, ledaže...

2. Rozostřený fázový posun
Je-li prostor vychýlen ze svého kvantového rytmu a vrcholy jeho kvantové sítě jsou silou, která je toho schopná, strhávány na absolutní časové ose o zlomek časového kvanta stranou (stručně: prostor je fázově vychylován), jsou jednotlivé body na časové přímce roztahovány do tvaru drobných úseček - fázový posun je rozostřený, věci na chvíli strnou, než sebou znovu cuknou. Tento prostor je pak pozorovatelný ze dvou pohledů: je patrný ve světě, z něhož je fázoposuvnou silou vytahován (začátek úseček), sám sebe však pozoruje v koncových bodech úseček, kde je posun dokonán. Fázově vychýlený vesmír je tak viditelný z původního mateřského prostoru, sám však vidí pouze sebe.

3. Řidiči nevidí chodce
Do fázově vychylovaného prostoru vstupují indičtí řidiči motorových vozidel. Jsa chodcem, mohu bez problémů (i když často s údivem) pozorovat jejich počínání, oni si mě však nevšimnou. Odhalit skutečnost, že se jedná o důsledek rozostřeného fázového posunu, mě stálo hodně vědeckého úsilí, při němž jsem angažoval takovou dávku abstraktního myšlení, že to mělo občasné laxativní, dysenterické, až diarrhoetické účinky. Vyžadovalo to i silné potlačení osobních emocí, původně jsem totiž dospěl k závěru, že řidiči jsou bezohledná hovada, což jsou však zjištění z oblasti sociologie a psychologie, které nejsou mými obory. Tam mě Nobelova cena nečeká, zatímco v kvantové fyzice ji teď mám jistou a musím jenom doufat, že si zase nenajdou ještě jednoho, se kterým se budu muset dělit. Dělají to teď pořád...

4. Jaká síla fázově vychyluje indické řidiče?
Zatím nevím. (Ale tu cenu bych stejně chtěl.) Mohu opět pouze shrnout svá pozorování. Pracuji s domněnkou, že se jedná o mentální vlohu typickou pro indické obyvatele. Usednou-li na zvíře nebo zvířetem tažený povoz, nevychýlí se. Jakmile však použijí dopravní prostředek, který jim dali Angličané (nebo později jiní příslušníci západní civilizace, mezi které můžeme počítat i Rusy, co sem odkládají automobily Moskvič, jejichž princip ale stejně vymyslel Němec), posunou se a není s nimi žádná řeč, a to ale w ogółe (můj strýček Lakshmi Mittal má železárnu v Ostravě a tenhle výraz pořád používá).

Tak na tohle jsem přišel a ještě na tom budu pracovat. Tolik závěrem.

Prof. Amit Kwantichandra, DrSc.

written by  ac on February 27, 2013 from Jaipur, India
from the travel blog: TrippinInTheeYah
Send a Compliment

---

comment on this...

http://youtu.be/OA4KHNUi2dY

written by  ac on February 26, 2013 from Jaipur, India
from the travel blog: TrippinInTheeYah
Send a Compliment

---

comment on this...