Dnešního dne se dostavil nový pacient. Jeho jméno je Omprakash a zaměstnává sám sebe jako principála základní školy Sahyog School provozované nadační neziskovou institucí stejného jména v městském obvodě Shyam Nagar.

Pacient přišel s bolestí v levé horní části hrudníku, vyšetření a rozhovor, který jsme vedli, však ukazuje, že výčet všech jeho obtíží bude rozsáhlý a jeho léčba nebude ukončena s jeho první návštěvou.

Ohledně jeho bolesti v oblasti hrudníku jsem konstatoval muskulární tonus, k jehož uvolnění jsem provedl obstřik a dále jsem předepsal tišící sedativa a k nim samozřejmě i příslušná antibiotika. A právě v této fázi jinak zcela rutinního postupu nastal mezi námi první z řady problémů, které pokračují a ukazují, že pacient trpí mnohem závažnějším onemocněním, než je muskulární tonus.

Pacient odmítl užití doprovodných antibiotik s námitkou, že předepisování antibiotik s každým běžným lékem je nesmysl, který je možná rozšířen v Indii, ale seriózní západní medicína jej odmítá a považuje jej za hloupý a nebezpečný. Nadužívání antibiotik a jejich nahodilé kombinování prý jejich účel vyloženě neguje, neboť podporuje vývoj stále nových bakteriálních kultur, které jsou proti antibiotikům odolné. Na mou otázku, odkud takové informace čerpá, odpověděl, že mu to řekl jeden cizinec, kterého ve své škole dočasně zaměstnává. Stručně popsal tvrzení této osoby a rozhovořil se o jejích dalších výrocích a o činnosti, kterou údajně ve škole provádí. Z jeho líčení bylo po krátké době zřejmé, že popisuje fiktivní postavu, která existuje pouze v jeho fantazii.

Problém, s nímž se do mé ordinace původně dostavil, se dostal na okraj mého zájmu. Objektivní potíže pacienta jsou psychiatrické povahy. A jsou značné. V jeho hlavě vznikly komplikované konstrukce přechodů pro chodce, ulic bez odpadků a organizovaných řad lidí u pokladen v samoobsluhách, to vše na základě údajného vyprávění cizince z neznámé země na západě.

Abych byl schopen vést s pacientem rozhovor, začal jsem si zapisovat jeho vyprávění, čímž jsem dal dohromady poměrně ucelený a překvapivě konzistentní obraz vytvořený v jeho představách. Cizinec pochází z "České" země, která má méně obyvatel než naše město a zdaleka to prý není nejmenší země na světě. Země se nachází v Evropě a je z východu přilepená na Německo. Ještě před Ruskem. Země vznikla, když umřel Hitler, německý tyran, který na svých oficiálních dokumentech používal naši swastiku místo podpisu. Země udržuje dlouhodobě přátelské vztahy s Anglií.

Cizinec, který údajně přicestoval právě z "České" země, má poměrně komplikované jméno, ale nechá si říkat "Pako", což si děti dobře pamatují a v rámci zaběhnutých zvyklostí mu říkají "Pako Sir". Na mou opatrnou otázku, zda má cizinec v naší zemi nějaké konkrétní bydliště, pacient uvedl, že postava přebývá u člověka jménem H.K.JHA, což je zjevně nahodile vybraný shluk písmen, který nemá souvislost s realitou.

Vzhledem k tomu, že v mojí čekárně se mezitím nahromadila řada pacientů s rýmou, kašlem a dalšími nemocemi, kterým je třeba zejména v probíhajících zimních měsících podávat různé kombinace antibiotik, musel jsem rozhovor s pacientem přerušit a objednat ho na příští týden, kdy budeme v konzultacích pokračovat.

Uvažoval jsem o perorálním podání chlorpromazinu, ale po úvaze jsem si nechal tento lék pro sebe, protože moje psychika byla rozhovorem s pacientem rovněž silně narušena. Po jeho odchodu jsem si vzal dvě tablety včetně komplementárních antibiotik. Do zápisu uvádím, že se nejedná o zpronevěru, omezené množství tohoto farmaka mi zbylo po tom, co léčba jiného z mých pacientů trvala kratší dobu, než jsem původně předpokládal. Zemřel.

V Jaipuru, dne 16. února 2013
Dr. Deepak Shivali

written by  ac on February 17, 2013 from Jaipur, India
from the travel blog: TrippinInTheeYah
Send a Compliment

---

comment on this...

Ten divnej pocit v žaludku, co se nezadržitelně šíří do celýho člověka… Jsou jenom dvě možnosti: buď jsem zapomněl na něco hodně důležitýho, ale fakt hodně, na něco, na co běžně nezapomínám, protože to snad ani nejde, ale teď zrovna nevím, co to je, protože jsem na to úplně zapomněl; a nebo jsem včera sněd něco tak pálivýho, že toho budu litovat ještě pár dní. Nebo oboje – a to je ten chyták. Tak zapomněl jsem na něco nebo je mi jenom blbě z těch pickles? To teď nebudu řešit, teď musím…

A tak vstanu jako mátoha, u snídaně chabě žertuju, že závod v pojídání pickles si dám večer klidně znova, piju čáč - mlíko, ve kterým plave taková nabobtnalá čočka - a poslouchám pobavený kecy o tom, že jsem zelenej jako ten brindžr, co se dává do pickles, co mi udělaly tak zle. A pořád se mi zdá, že kromě včerejšího porušení životosprávy jsem taky na něco zapomněl.

A když pak přijdu do práce, postavím se ve svým jiným stavu před nepřátelskou armádu indickejch výrostků a výrostkyň a jeden z těch nedorostenců už zase napíše na tabuli něco, co by mě snad rozesmálo, takže si to chci vyfotit, konečně na to přijdu – já nemám svůj telefon. A to není dobrý, to teda není dobrý ani trochu. Ten telefon byl…, v tom telefonu jsem měl…, bez toho telefonu nemůžu…, to vůbec není dobrý.

Jsou různý možnosti co udělat, když ztratíš telefon: apatie (byl to jen telefon), pomalý dejchání a chladná úvaha (věci se většinou neztrácejí, jenom jsou někde, kde o nich není vědět) nebo panika (je to v hajzlu, jsem beznadějnej a měl bych spáchat sebevraždu, třeba vyrazit napříč přes Ajmer Road, kde mě najisto něco srazí a bude to hotový). Počkal jsem apaticky do konce vyučování a pak jsem po chladný úvaze zvolil paniku. Panika je stejně nejlepší, člověk se vyblbne, jak různě kope do věcí a běduje, a pokud sněd minulej večer něco fakt ostrýho, úplně na to zapomene. To ovšem nezmění skutečnost, že telefon je ztracenej a bez něj se vážně nedá.

A pak přijde ten pesimismus: všechno, co jsem až do teďka dokázal, je ztracenej telefon, stejně ztracenej jako ten můj život, jehož dosavadní část je nenávratně za mnou. Jak se vlastně můžu podívat sám sobě do obličeje, když program MirrorApp, kterej byl na tohle fakt super, je nainstalovanej v tom telefonu a je taky ztracenej? Z pohledu věčnosti je telefon jen malý smítko prachu, ale z pohledu věčnosti jsem i já malý smítko prachu a tahle dvě smítka patřila k sobě!

Aby se člověk uklidnil, musí se napřed trochu smířit s tím, že to nebude dobrý. Že už se to nespraví. Že lůzr, to není jenom poraženec a prohrávač, ale taky ztráceč a vytrousitel. A že jsem to já. A musí si ten člověk začít plánovat život bez telefonu. Záhada ztracenýho telefonu se pak stane takovou zajímavou hádankou, která může, ale nemusí bejt vyřešená (ale stejně by bylo lepší, kdyby se vyřešila, protože já bez toho telefonu fakticky…).

Trocha se uklidniv, začal jsem pátrat. Pachatele mám: já. Vyšetřování vlastních zločinů je náročná činnost, zvlášť když si při ní člověk nemůže zatelefonovat o pomoc. Já nerozumím svýmu včerejšímu jednání, já nechápu nikdy nikoho, ani sebe. Když jsem jednou našel u platební karty cedulku s nápisem >>Šikovný elektrikář s trochou štěstí elegantně spraví třeba dlouhé vedení a ty řekneš: „Impozantní!“<<, kterej byl provedenej mojí rukou a zjevně to byla nápověda k PINu, vůbec jsem nevěděl, co s tím mám dělat. Trvalo mi hodiny, než jsem objevil, že mám číst první písmena slov a že to číslo je šest šest dva tři. A pak jsem si samozřejmě vzpomněl i na to, jak jsem to vymejšlel a jak jsem si při tom připadal chytrej. Jenomže když jseš hrozně chytrej, musíš taky zůstat chytrej, jinak se sám přechytračíš a jak jseš chytrej, tak jseš blbej.

A s tím telefonem jsem měl takovej dojem, že jsem se zase nějak přechytračil. Že jsem ho jen tak na chvíli někam položil, že ho za jeden dva momenty zase zvednu, a pak jsem ho tam nechal. Nakonec jsem se ponížil až tak hluboko, že jsem požádal svýho domácího o jeho telefon, abych si ten svůj prozvonil. No - a nic, už jsem se na něj ani nedovolal. „Tak tohle je ještě míň dobrý,“ řekl jsem si. Už jsem byl zase v panice a úplně jsem zapomněl, že existuje slovo „horší“. Byl jsem v takovým stavu, že jsem se i v samomluvě uchýlil k opisnýmu stupňování přídavnejch jmen, což teda normálně nikdy nedělám.

Ale abych to negramatizoval – zpátky k případu. Někde leží a je vybitej jako Běloši u Malýho Velkýho Rohu. Jenomže já už byl i pod postelí, za tím kýblem v koupelně (i vevnitř v tom kýblu jsem byl a našel jsem tam jenom svoje nervy) a ve všech kapsách všech svejch batohů, všude už jsem byl. I když - moment - nebyl jsem ve všech kapsách všech svejch kalhot… Tak teď už jsem byl i tam a jedinej výsledek je to, že teď jsem tam, kde jsem teď. Beznaděj…

Sednul jsem si do takový hodně skleslý polohy a čekal jsem na myšlenku. A myšlenky chodily, chodily v zástupech, ale byly to samý hovadiny, normálně, jako obvykle. Třeba: Myslí si akvarijní rybička, že to, co je za sklem, je vězení, ve kterým my jsme zavřený? Nebo: Je u Mrtvýho moře, kde je vyšší atmosférickej tlak, práce s vysavačem lehčí nebo těžší než v Alpách? Nebo taky: Když maj patnáctiletý kluci strach z holek, dá se tomu říkat panická hrůza? A pak najednou: Kdybych ten telefon nechal ležet na posteli, na tom tmavým prostěradle, na kterým nebyl moc vidět, mohla ho hospodyně při převlíkání postele sbalit a odnést až někam do prádelny?

To mě zvedlo: Můj telefon je někde pod vodou! A jestli není pod vodou, tak už se sítí překupníků dostal až někam do Kalkaty a jak já ho tam budu hledat? Kalkata je strašně velká a každej sedmej člověk tam volí komunisty, to není pro hledání telefonu úplně nejvhodnější prostředí. Utíkal jsem za hospodyní až k její plotně, kde zrovna klohnila takovou tu vynikající… ale o tom potom. Čekal jsem tuhej boj, ona ovšem pochopila téměř ihned, co mám za problém. Dává to všechno do prádelny za druhým rohem, hned tam se mnou zajde.

Než jsme vyrazili, vzala si přes vlasy parádní šátek. Ženský na ni volaly z balkónů a ona byla celá rozesmátá. Pořád ještě neumím hindsky, takže jenom hádám. Možná jim říkala: „To je on, ten náš Evropan, vyšli jsme si.“ Anebo taky: „Nebudete mi věřit. Až zejtra ráno vyženete ty vaše pitomce do práce, přijďte ke mně, budu vám vyprávět, co je tohle za magora.“ V prádelně byla pohoda. Rozhodně tam nikdo nic nepral. „Tak co, už jste to prali?“ „Co vás nemá, pereme v pondělí a ve čtvrtek. Ale ten telefon jsme před chvílí našli. Vypadnul Ajitovi rovnou do klína.“

Víc štěstí než rozumu.

written by  ac on February 13, 2013 from Jaipur, India
from the travel blog: TrippinInTheeYah
Send a Compliment

---

comment on this...

Z naučného slovníku:
Onion is known for its multi-layered structure which seems never to end when you search through it.

"If you do not want my peaches, do not shake my tree!"

Hmm... Zrovna tohle už jsem skoro zapomněl. Asi ho začnu zase používat.

http://youtu.be/JsIJ0Ka6_Bc

written by  ac on February 11, 2013 from Jaipur, India
from the travel blog: TrippinInTheeYah
Send a Compliment

---

comment on this...

Až do té doby večer, co se stala ta zvláštní věc, se při výkonu služby nic zvláštního nestalo. Jeden z déle sloužících příslušníků si údajně vzpomněl, že minulý rok se zhruba v čase touhle dobou a v prostoru právě tady stalo úplně to samé. Při podávání zprávy začnu tím, co se při mojí službě stalo nejdřív.

Jezdili jsme naším terénním vozidlem Tata v našem okrsku Nirman Nagar. Projížděli jsme tam a zase zpátky po Kings Road od křižovatky s Ajmer Road až po takovou tu hromadu dvoumetrových betonových bloků, co odpadly z rozestavěné nadzemní dráhy. /O události se spadlými betonovými bloky píšeme ve zprávě z patnáctého prosince, protože ten den si stěžovala jedna matka, že se jí půlka dětí vrátila domů strašně polekaná. Ale to už jsme napsali a psaly to i noviny. Pamatuji si to, protože po nás velitelství chtělo vědět, co se stalo s druhou půlkou těch dětí, a my jsme to neuměli říct./ Takže dál než k tomu betonu jsme nejezdili, protože to nejde a v těch vedlejších ulicích je velká tma, tak se jim vyhýbáme. Porušování pořádku bychom tam stejně neviděli.

Přibližně v prostoru před prodejnou Vijay Electronics, ve které Vijay Atrapali prodává různé elektrické přístroje, ale v tom čase je neprodával, protože už byla noc, jsme viděli chodce, který šel pěšky a neměl žádné vozidlo. Nevěděli jsme, kam jde, a hned jsme poznali, že není zdejší národnosti, takže je to cizinec. Na naši výzvu, aby zastavil, se hned zastavil a choval se k nám přátelsky. Metodicky jsme jeho osobu vyzvali, aby nám ukázala doklady a vysvětlila činnost. Udělali jsme to v anglickém jazyce, protože se jednalo o cizího státního příslušníka. Znění otázky jsme mezi sebou krátce konzultovali. Cizinec naší otázce rozuměl, velmi pravděpodobně ji i čekal. Ukázal nám cestovní pas. Byla v něm fotografie, na které si byl dostatečně podobný, a dále dvě víza pro vstup do naší země, z nichž jedno bylo už rok staré, ale to druhé bylo platné. V pasu byla vložena též kopie formuláře o registraci pobytu ve městě Jaipur opatřená razítkem Městského úřadu. Ubytovatelem cizince je H. K. Jha, desátník Nitesh Raha, řekl, že ho zná.

Desátník Raha taky prohlásil, že jednoho cizince v tomto místě zadržel se svým družstvem už před rokem a že si myslí, že jde o stejného cizince, který bydlí na stejném místě a přichází ve stejnou dobu ze stejného směru. Nitesh říkal, že z toho jde strach, že je to jako by se opakoval čas. Řekl to cizinci, ale ten mu nerozuměl, přestože otázku opakoval a podruhé mluvil hlasitěji. Pak se ho zeptal ještě jednou anglicky a zadržený mu už rozuměl. Potvrdil to a přiznal se, že je to zase on, a žertoval, že je pěkné se po čase znovu potkat. Desátník Raha se smál, za což jsem ho nepokáral, protože mi to taky připadalo zábavné, i když já jsem se nesmál.

Bylo těžké posoudit, jestli cizinec představuje nebezpečí pro naši oblast, protože byla tma. Minulý rok ho družstvo odvezlo na adresu ubytování, ale já jsem to nenařídil. Vrátil jsem mu jeho doklady a dovolil jsem mu odejít směrem do kolonie, kde byl podle formuláře ubytován. Pozorováním jsem ověřil, že šel opravdu tam. Před průchodem bránou nám ještě zamával. To jsme přijali jako přátelské gesto.

Niteshe, který opakoval, že ho příhoda vyděsila, jsem pokáral za nedostatek odvahy.

Radjiv K. Bajaj
velitel strážního družstva

written by  ac on February 7, 2013 from Jaipur, India
from the travel blog: TrippinInTheeYah
Send a Compliment

---

comment on this...

Článek první - smluvní strany

Pronajímatel: pan domácí
Nájemník: Pako

Článek druhý - předmět pronájmu

Pronajímatel přenechá Nájemníkovi takový kutloch s postelí a s nějakým nábytkem, který se bude pořád měnit. Jednou si Pronajímatel z kutlochu něco odnese, jindy zase třeba něco přinese. K odnášení a přinášení Nájemníkových věcí nebude docházet (aspoň ne schválně), ale pro účely migrace nábytku, jak tady bylo řečeno ve smlouvě výše, se občas může v Nájemníkových věcech udělat trochu hokej.

Do kutlochu Nájemníkovi nikdo nepoleze. Výjimkou jsou děcka, která tam semo tamo asi vlítnou, protože těm neporučíš.

Článek třetí - doba pronájmu

Nájemník prohlašuje, že bude kutloch užívat po dobu osmi týdnů, i když posledně taky sliboval, že se zdrží, a pak to zkrátil, takže se to ještě uvidí.

Článek čtvrtý- jídlo

Pronajímatel se zavazuje Nájemníkovi vařit. Službu zajistí Hospodyní, ta to vždycky uvaří a Nájemník to sní. Nebude-li Nájemníkovi chutnat, řekne a Hospodyně to napraví. Maso nebude a Nájemníkovi to nevadí, stejně říkal už prve, že maso zas až tak nepotřebuje.

Článek pátý - pití

Nájemník se zdrží pití vody z vodovodu, alespoň po dobu, kdy vodovod funguje. Je to o zdraví, ta voda je divná. Nájemník bude pít vodu, o které Pronajímatel prohlásí, že prošla nějakým filtrem, který z ní udělal pitnou. Pronajímatel nemusí ten bájný filtr Nájemníkovi ukázat, Nájemník mu věří.

Pokud chce Nájemník naplnit vodou z vodovodu třeba vázu a strčit do toho kytku, může to zkusit, barevná věrnost však nemusí být ve všech případech zachována.

Článek šestý - mytí

U kutlochu je koupelka a v ní je často tekoucí voda. Pokud funguje vodovod, teče voda i při uzavřených otočných ventilech (dále též zkráceně kohoutky) z mnoha různých míst. Teplá voda nebude a Nájemníkovi to nevadí.

Článek sedmý - zamykání

Kutloch má vlastní domovní dveře, i když přes dům se tam dá taky chodit. Klíč je k dispozici v jednom exempláři a Nájemník ho obdrží. Pokud ho Nájemník někde ztratí, bude to dost malér. To by se pak chodilo pořád přes dům.

Článek osmý - opravy

Tuhle třeba praskla žárovka a nedalo se svítit, což nikdo nechce vydržet déle než tři dny, po které trvalo, než to někdo vyměnil. Nájemník si tyhle opravy může dělat sám, jako když si koupil tu žárovku, ale nikdo ho nenutí, Pronajímatel by to taky nějak zařídil.

Článek devátý - nájemné

Strany shodně prohlašují, že peníze nejsou v životě člověka to nejdůležitější. Ale z něčeho se to všechno platit musí, třeba jenom ty žárovky dokážou něco stát a Pronajímatel je klidně koupí. A taky je tady to jídlo, takže nějaké to placebo by se hodilo. Strany se nicméně dohodly, že platbu nájemného ponechají z nejrůznějších důvodů na mimosmluvním ujednání.

Článek desátý - závěrečná ustanovení

Pronajímatel a Nájemník shodně prohlašují, že jsou především přátelé, kteří chtějí naplno prožívat svůj citový život, pro nějž jsou komerční vztahy spíše přítěží.

Tuto dohodu uzavírají bez nátlaku a v atmosféře porozumění a klidu, i když to menší děcko zrovna teď pobíhá kolem a řve jako magor, což nikomu na klidu nepřidá.

V Jaipuru čtvrtého dne měsíce února roku 2013.

written by  ac on February 4, 2013 from Jaipur, India
from the travel blog: TrippinInTheeYah
Send a Compliment

---

1 comment...

Všechno je na svém místě, švába Česťu jsem ještě neviděl, ale to asi přijde, švábi jsou prý věční, něco jako Lenin.

Večer se pak pan domácí a Vinod Meena pohádali o moje peníze, ale mě do toho vůbec netahali. Pan domácí vyhrál.