ac - Blogabond

Tak už mám ve sbírce i jeden novodobý div světa. Navštívil jsem kdysi i jeden z těch klasických divů, ten jediný, co se dochoval, a teď tahle mešita.

Je to tak, je to velká bílá mešita obklopená parkem. Pěkné. Prostředkem jde čára, osa souměrnosti, přesně severojižní, která je všude patrná, i v detailech uvnitř. Je tam taková mřížka, takový pečlivě vypracovaný mramorový filigrán (což je nesmysl, ale opravdu to vypadá, jako by to někdo spíš vytepal), a protože stojí přímo v hlavní ose celé stavby, táhne se prostředkem toho ornamentu taková nitkovitá čárka, která to dělí na východní a západní polovinu. Tomu říkám důslednost. Taky se tam důsledně kontroluje, aby to nikdo nefotil, takže si to musím pamatovat. Barevné obrazce se na mramor nemalovaly, vsazovaly se tam barevné kameny. Je to pracné, ale zase ty barvy vydrží. Všechno ručně, sedmnácté století. Stavěli to dvacet dva let, v době, kdy u nás byla třicetiletá válka.

Stavbu si objednal šách Jahan. Měl spoustu manželek a nějak se stalo, že jedné dával přednost, všude ji bral s sebou, sedávala vedle něj na trůnu, zatímco ostatní se krčily někde vzadu. Nakonec ji urodil - v šestatřiceti nepřežila čtrnáctý porod a jemu to bylo fakt líto, měl ji nejradši, už od jejích patnácti let, tak proč musela zrovna ona umřít? A nechal jí postavit tuhle hrobku, jaká se hned tak nevidí.

Není zrovna ta nejrušnější sezóna, ale lidí tam bylo šíleně. Byly tam postupně asi tři fronty, každá tak na jednu až dvě hodiny čekání. Tak jsem dal pár kaček jednomu mladíkovi s takovou zvláštní legitimací, na kterou nás všude nechali předbíhat, a prošli jsme to raz dva.

Ale nebyl to jednoduchý den. Najmout si auto s řidičem, které vás odveze tři sta kilometrů do jiného indického státu, tam se ubytovat v hotelu a trochu se projít po městě, odpoledne okouknout monumenty, večer si najít dobrou restauraci, poprvé po dvou měsících se osprchovat teplou vodou a pak jít spát - to zní úplně jako bezchybný plán. Takže jak to nakonec bylo: řidič bloudil. Nebyla to jeho vina, prostě to tu nezná, tak se ptal, na každém rohu se někoho ptal, kudy dál. A oni neřeknou, že nevědí, oni se zamyslí a pak mávnou rukou nějakým směrem. Nakonec i on (řidič) pochopil, že mu lžou, ale najít cestu jsme potřebovali, tak co se dalo dělat? To, co jsme hledali, byla státní turistická informační kancelář v takové mnohamilionové obci jménem Agra, která je hlavním městem státu Uttar Pradesh. Když jsme tu kancelář našli, bylo to jako ve snu - mluvili perfektně anglicky, včetně správného užívání minulého příčestí trpného, vztažných zájmen a souřadných spojek, nikdo po mně nechtěl žádné peníze, nacpali mi spoustu informačních letáků o tom, kam se dá jít, našli mi hotel. Od turistické kanceláře k hotelu to mělo být nějaké dva kilometry, což se nakonec ukázalo býti pravdou, ale můj nešťastný řidič to zase hledal víc než hodinu. Na otázku, kde je konkrétní hotel, dostával většinou odpověď, že nejspíš někde támhle, ale to je jedno, protože tady za rohem je jiný hotel a ten je úplně super a nejlepší bude toho cizince (to jako mě) šoupnout do tohohle hotelu a vzít si z toho provizi. V hotelu mi nabídli pokoj s výhledem na Taj, za ten výhled je příplatek. Šel jsem se na to podívat a Taj se při pohledu z okna krčil za řadou hnusných, špinavých a neomítnutých domů. Tak jsem řekl, že za tohle fakt nechci připlácet a že ten pokoj se mi jinak líbí. Snížili původní cenu na polovinu a bylo to dohodnuté.

Při procházce městem jsem se na jedné křižovatce ocitl v oblíčení šlapacích riksha-vozíků. Standardní chaos. Vjíždějí do křižovatky bez jakéhokoliv plánu, jak tu křižovatku opustit. Je tam chumel, tak se k němu přidají a náhodně se přesunují tam, kde je zrovna místo. V molekulární fyzice se tomu říká Brownův pohyb. A protože necouvají, to tihle ani nemůžou, museli by slézt a odtlačit to dozadu, nemá to často řešení. A tentokrát bylo uprostřed chumlu asi patnáct lidí, byl jsem jedním z nich, a ti nemohli ven. A v druhé vlně auta a motorky. A troubilo se, to dá rozum. Vedle mě byl takový strašně starý indický pán, navíc hrozně krátký, končil někde nad mým pasem. Ten se to tam pokoušel docela rozumně dirigovat, ukazoval, ať tenhle odjede kousek sem a tenhle zase tam, aby tamten mohl odjet tudy, ale vždycky, když někde zjednal místo, nacpal se tam zvenku někdo nový. Malé děti, jinak se to nedá říct, jsou to malé děti. A za zády má sedátko s turistkou, která mu říká: "Nejezdi tam, nevyjedeš!" Jenže co ona ví o tom, jak se v Indii jezdí? Chvilku jsem to tam s tím miniaturním dědou zkoušel organizovat, ale co zmůžete proti všehomíru s malým Indíkem? Nakonec jsem přes ty vozíky přelezl.

Hned vedle hotelu dělají čínská jídla, třeba i polívky, to mi tu hodně chybí, takže na večeři jsem šel tam. Chtěl jsem k tomu sklenici vody. Číšník šel k baru, nalil vodu, ale přehnal to, skoro přelil, takhle by to nedonesl. Tak z té sklenice sám trochu upil. A musel vidět, že se dívám. To už se tu rovnou můžu s každým líbat.

A když mi potom v jednom obchodě měli vrátit jednu rupii, ale neměli ji, tak mi místo ní chtěli dát svíčku, která ovšem stála tři rupie, pročež mi nakonec nabídli jinou svíčku, použitou, napůl vyhořelou, poprvé mě napadlo, že tihle Indové, aniž to vědí, dělají neuvěřitelné věci, které se v češtině rýmují, a mně už nezbývá nic jiného než to zapsat.