Sám uprostřed davu

Doma si občas koupím T3 - časopis o věcech, které nepotřebujete, ale musíte mít. Tady jsem objevil jeho indickou edici v angličtině. Když mě přišel zase jednou po čase navštívit Vinod Meena, ten zprostředkovatel, co pořád kašle, byl z toho časopisu úplně vedle. Vypadalo to, že se mi ho pokusí sebrat, ale nedal jsem ho. Vinod pak zůstal i na večeři, hospodyně naložila i jemu a on i u jídla šíleně kašlal, takže jeho plechový talíř včetně okolí byl brzy pokryt slušným množstvím zvratných částic.

Ale dosti gramatiky - já jsem se chtěl vydat po jiném oslím můstku: v tom časopisu popisují robota, který umí mimo jiné to, že vás pořád sleduje. Naučí se poznat jeden obličej a otáčí za tímhle páníčkem hlavu. Píšou, že to může být až trochu děsivé. No - a přesně tohle dělají domorodci mně. Sotva mě na ulici zaměří, nespustí ze mě oči. A není to jenom když mám v uších sluchátka a zpívám si Wanna Whole Lotta Love, je to pořád, nedá se jim uniknout. Že nemůžu být fyzicky sám, na to už jsem si zvykl, ale že na mě pořád někdo kouká, to je další úroveň nesoukromí.

Řekl jsem si, že si samotu navodím jiným způsobem, mentálně. Zašel jsem do jednoho z mála zdejších parků, stoupl jsem si pod strom, strnul jsem a zkusil jsem provádět holotropní dýchání, aniž vím, co to je a jak se to dělá. Začali se velmi rychle shlukovat, jako nemrtví v osmnáctém pokračování filmu Resident Evil. To nešlo, nemohl jsem tam zůstat, to by mentálně neukočíroval ani Hudraj Brunek z Radia Mama, který byl v oboru holotropního dýchání špičkovým samozvaným expertem. Nebo to byl Kamil Dragoš? Už tyhle zásadní věci zapomínám. Může být zapomnětlivost jenom psychosomatická?

written by

ac on February 10, 2012 from Jaipur, India

from the travel blog: IndiaJourney

Send a Compliment

comment on this...