Město duchů

Našel jsem jeden zastrčený síkhský chrám. Měli zavřeno a když mě viděli, tak pro mě otevřeli. Bylo tam sice liduprázdno a temno, ale stejně mě potěšili.

Naproti, přes hodně frekventovanou ulici, bylo za červenou zdí takové dost prapodivné území. Vypadalo to jako hřbitov, ale taky tam byly domy, ve kterých se bydlí. Takhle totiž vypadají muslimské hřbitovy. Když jsem si otevřel bránu a vcházel jsem tam, nějaká paní na mě volala, abych to nedělal, alespoň tak jsem jí porozuměl. Pak ukázala na kameru v mojí ruce a zase něco řekla. Připadalo mi to jako "jestli tam vlezeš s tímhle, tak to už jsi teprve synem smrti". Ale já už jsem z tolika důvodů synem smrti, že jeden další moji situaci nezmění.

Vlezl jsem tam. Po chvíli ke mě přiběhl nějaký člověk a dost důrazně se ptal, co tam dělám. Řekl jsem si, že nebudu taktizovat, a prostě jsem mu odpověděl, že tam chodím a fotím. "Tak to nemůžeš."
"Nemůžu tady fotit?"
Najednou se zarazil a po chvilce řekl.
"Dobře, můžeš udělat fotku."
Hned jsem od něj otočil a s poděkováním jsem se vypravil ještě hlouběji do toho území a fotil jsem. Působilo to dost ponuře.

On se ale vypravil rychle za mnou.
"Kam jdeš? Pojď zpátky!"
"Tak můžu udělat fotky nebo ne?"
"Můžeš vyfotit mě."
A skoro mě táhnul zpátky k bráně.

Nakonec jsme se zuli, vlezli jsme do jedné z těch hrobek a já jsem ho vyfotil u něčeho nazdobeného. U nazdobeného hrobu, samozřejmě. Pak přišel další duch a dost rozezleně se ptal toho mého spřáteleného, co má tohle všechno znamenat a proč mě dávno nezabil. Nebo tak nějak. On mu něco vysvětloval, ale to napětí bylo mezi nimi, já jsem byl kámoš, co nic neví. Když za mnou zavírali bránu, mávali mi a já jsem byl naživu.

Jaipur, India