Na místě nás očekával obří sál s pódiem, oponami a osvětlovacími rampami. Přicházeli řečníci a všichni měli tolik co říct. Pak vždycky dali někomu za něco nějakou cenu a udělili mu slovo. A on se rozhovořil, jak těžce se mu začínalo, jak měl každý den nejvýš tři čapáty a něco té vody, ale nikdy se nevzdal a pořád pracoval, jak chtěla maminka, ach ano, maminka, ta kdyby tu teď byla, ta by koukala, že jenom k snídani mu dneska přinesou čtyři čapáty a do toho všeho má tuhle cenu. A po něm další oceněný a pak další. Nejlepší mladý podnikatel, nejlepší starý podnikatel, nejstarší mladý podnikatel, nejbohatší chudák, nejsympatičtější podnikatel, nejelegantnější podnikatel, nejpodnikavější podnikatel, nejvíc zaneprázdněný podnikatel (ten nepřišel), podnikatelka. Cena za cenou. A do toho taneční výstupy, mluvené předěly, pětačtyřicetiminutové komické vložky.

Čtyřicítka dětí z mojí školy seděla vzadu a dívala se. To, co se dělo na pódiu, je zajímalo jenom chvíli, pak si našly zábavu spočívající v přelézání z jedné řady do druhé tak, aby to student sedící v cílové řadě nečekal a nedokázal tomu zabránit. Ty děti jsou totiž tak úzké, že než se nadějete, sedí vedle vás na sedadle a přestože vás trochu omezí, v pohodě se tam vejdou. Napřed jsem je okřikoval (šeptem tedy), ať to nedělají, že tohle je vážná chvíle, protože ten tlustý pán, co právě přebírá cenu, začínal kdysi s jedinou rupií v děravé kapse a ony by se měly snažit, aby jednou byly taky tak úspěšné a tlusté jako on. Pak jsem je prosil, ať u toho aspoň neřvou. A potom jsem zjistil, že to dělají špatně. Kdyby útočily v trojicích, takže dva by vždycky toho obránce roztěkali předstíraným pokusem o průnik a třetí by na to sedadlo skočil, měly by velkou pravděpodobnost úspěchu. Ukázal jsem jim to ve spolupráci se dvěma obzvlášť vnímavými lumpy, se kterými jsem se na tomto postupu domluvil (šeptem tedy).

Principál tam nebyl. Šel si se svou manželkou sednout někam dopředu mezi významné hosty, protože se ukázalo, že se na tuhle akci dostavil především proto, že si chce různým taktickým manévrováním a sebeprosazováním zajistit na příští rok jednu tu cenu pro sebe. To ovšem neříkám, aby to vypadalo jako špatná věc, to je normální manažerská práce vedoucí ke zviditelnění celé školy. Rozhodně tam ovšem nebyl, takže úlohu rozumné osoby převzala Yrla, která to ale taky nevydržela dlouho. Nakonec nás ukáznil jeden osvětlovač tím, že nás osvítil. To je docela nepříjemná věc, když na vás namíří dvě pětadvacetikila a úplně cítíte, jak to nejen svítí, ale i pálí. Myslím, že Asijská unie by tu měla nařídit používání ekologických svítidel, z těchhle se fakt dělá horko jak v pekle.

Na závěr tohoto večera se děti seřadily ve foyer, principál se postavil v čelo šiku a najednou, kde se vzal, tu se vzal, rajasthanský ministr školství! Děcka, principál a pan ministr na společné fotografií ve slavnostních prostorách Maharana Pratap Auditorium. To by teda Maharana Pratap koukal! Proto pan principál tak potřeboval, abych tam byl, chtěl, abych udělal tu fotku. Druhý den se bohužel ukázalo, že osvětlení toho místa a blesk foťáku propůjčily principálovi poněkud oligofrenický výraz (efekt červených očí je dobře známý, efekt debilního ksichtu už tolik ne a přesto se někdy dostaví). Trošku jsem potom tu fotku opravil, takže teď si ji může dát na stěnu nad svým stolem.

Do Maharana Pratap Auditorium jsem se pak podíval znovu, když měla výroční besídku školka, do které chodí principálův čtyřletý synek. Předškolní děti tam předváděly docela náročné scénické výstupy a celé to bylo velmi výpravné. Zase byly projevy, ředitelka školky mluvila, maminka jednoho dítěte mluvila, maminka druhého dítěte mluvila, hosté mluvili. A všichni mluvili naprosto zparchantělou řečí. Oni v půlce věty přepínají mezi hindštinou a angličtinou! Já fakt nevím, tak oni bojují za nezávislost, potom pravidelně slaví, jak se zbavili Britů, a pak když mají někde promluvit, spustí anglicky. Jejich národní obrození musí zřejmě teprve začít. Byl tam jeden rozhlasový komentátor, představovali mi ho, že prý je velmi známý, tak jsem se ho ptal, jestli taky mluví napůl anglicky, když je ve vysílání. A on, že jo. Je to tak jednodušší. No, to nevím... Říkal jsem mu o obrození a on se ptal, jaký anglický výraz se pro to používá. To byl problém hned dvakrát. Nemohl jsem to slovo najít, nakonec jsme se dohodli, že nejpříhodnější výraz je "resurgence", ale hlavně jsem ho potřeboval přesvědčit, že nehledá anglický, ale hindský výraz a jestli ho nenajde, obrodí prd.