TrippinInTheeYah

Ten den vůbec nezačal dobře. Dalo se to čekat - den začne zpravidla podle toho, jak skončil ten den předtím, takže… Je nepravděpodný, že se probudíš střízlivej, když jdeš spát ve tři a po sedmi panácích. Ale to nebyl můj případ. Je nepravděpodobný, že se probudíš veselej, když jsi večer před usnutím pochoval svýho nejmilejšího psa, ale to taky nebyl můj případ. Nečekej, že vstaneš úplně zdravej, když se probíráš z narkózy po operaci dvojitý zlomeniny kotníku, ale ani to nebyl můj případ, aspoň ne tentokrát. Nepočítej, že vstaneš docela čerstvej z postele, do který sis lehnul po furiantský soutěži s Indem v pojídání pickles – a to teda můj případ byl.

Ten divnej pocit v žaludku, co se nezadržitelně šíří do celýho člověka… Jsou jenom dvě možnosti: buď jsem zapomněl na něco hodně důležitýho, ale fakt hodně, na něco, na co běžně nezapomínám, protože to snad ani nejde, ale teď zrovna nevím, co to je, protože jsem na to úplně zapomněl; a nebo jsem včera sněd něco tak pálivýho, že toho budu litovat ještě pár dní. Nebo oboje – a to je ten chyták. Tak zapomněl jsem na něco nebo je mi jenom blbě z těch pickles? To teď nebudu řešit, teď musím…

A tak vstanu jako mátoha, u snídaně chabě žertuju, že závod v pojídání pickles si dám večer klidně znova, piju čáč - mlíko, ve kterým plave taková nabobtnalá čočka - a poslouchám pobavený kecy o tom, že jsem zelenej jako ten brindžr, co se dává do pickles, co mi udělaly tak zle. A pořád se mi zdá, že kromě včerejšího porušení životosprávy jsem taky na něco zapomněl.

A když pak přijdu do práce, postavím se ve svým jiným stavu před nepřátelskou armádu indickejch výrostků a výrostkyň a jeden z těch nedorostenců už zase napíše na tabuli něco, co by mě snad rozesmálo, takže si to chci vyfotit, konečně na to přijdu – já nemám svůj telefon. A to není dobrý, to teda není dobrý ani trochu. Ten telefon byl…, v tom telefonu jsem měl…, bez toho telefonu nemůžu…, to vůbec není dobrý.

Jsou různý možnosti co udělat, když ztratíš telefon: apatie (byl to jen telefon), pomalý dejchání a chladná úvaha (věci se většinou neztrácejí, jenom jsou někde, kde o nich není vědět) nebo panika (je to v hajzlu, jsem beznadějnej a měl bych spáchat sebevraždu, třeba vyrazit napříč přes Ajmer Road, kde mě najisto něco srazí a bude to hotový). Počkal jsem apaticky do konce vyučování a pak jsem po chladný úvaze zvolil paniku. Panika je stejně nejlepší, člověk se vyblbne, jak různě kope do věcí a běduje, a pokud sněd minulej večer něco fakt ostrýho, úplně na to zapomene. To ovšem nezmění skutečnost, že telefon je ztracenej a bez něj se vážně nedá.

A pak přijde ten pesimismus: všechno, co jsem až do teďka dokázal, je ztracenej telefon, stejně ztracenej jako ten můj život, jehož dosavadní část je nenávratně za mnou. Jak se vlastně můžu podívat sám sobě do obličeje, když program MirrorApp, kterej byl na tohle fakt super, je nainstalovanej v tom telefonu a je taky ztracenej? Z pohledu věčnosti je telefon jen malý smítko prachu, ale z pohledu věčnosti jsem i já malý smítko prachu a tahle dvě smítka patřila k sobě!

Aby se člověk uklidnil, musí se napřed trochu smířit s tím, že to nebude dobrý. Že už se to nespraví. Že lůzr, to není jenom poraženec a prohrávač, ale taky ztráceč a vytrousitel. A že jsem to já. A musí si ten člověk začít plánovat život bez telefonu. Záhada ztracenýho telefonu se pak stane takovou zajímavou hádankou, která může, ale nemusí bejt vyřešená (ale stejně by bylo lepší, kdyby se vyřešila, protože já bez toho telefonu fakticky…).

Trocha se uklidniv, začal jsem pátrat. Pachatele mám: já. Vyšetřování vlastních zločinů je náročná činnost, zvlášť když si při ní člověk nemůže zatelefonovat o pomoc. Já nerozumím svýmu včerejšímu jednání, já nechápu nikdy nikoho, ani sebe. Když jsem jednou našel u platební karty cedulku s nápisem >>Šikovný elektrikář s trochou štěstí elegantně spraví třeba dlouhé vedení a ty řekneš: „Impozantní!“<<, kterej byl provedenej mojí rukou a zjevně to byla nápověda k PINu, vůbec jsem nevěděl, co s tím mám dělat. Trvalo mi hodiny, než jsem objevil, že mám číst první písmena slov a že to číslo je šest šest dva tři. A pak jsem si samozřejmě vzpomněl i na to, jak jsem to vymejšlel a jak jsem si při tom připadal chytrej. Jenomže když jseš hrozně chytrej, musíš taky zůstat chytrej, jinak se sám přechytračíš a jak jseš chytrej, tak jseš blbej.

A s tím telefonem jsem měl takovej dojem, že jsem se zase nějak přechytračil. Že jsem ho jen tak na chvíli někam položil, že ho za jeden dva momenty zase zvednu, a pak jsem ho tam nechal. Nakonec jsem se ponížil až tak hluboko, že jsem požádal svýho domácího o jeho telefon, abych si ten svůj prozvonil. No - a nic, už jsem se na něj ani nedovolal. „Tak tohle je ještě míň dobrý,“ řekl jsem si. Už jsem byl zase v panice a úplně jsem zapomněl, že existuje slovo „horší“. Byl jsem v takovým stavu, že jsem se i v samomluvě uchýlil k opisnýmu stupňování přídavnejch jmen, což teda normálně nikdy nedělám.

Ale abych to negramatizoval – zpátky k případu. Někde leží a je vybitej jako Běloši u Malýho Velkýho Rohu. Jenomže já už byl i pod postelí, za tím kýblem v koupelně (i vevnitř v tom kýblu jsem byl a našel jsem tam jenom svoje nervy) a ve všech kapsách všech svejch batohů, všude už jsem byl. I když - moment - nebyl jsem ve všech kapsách všech svejch kalhot… Tak teď už jsem byl i tam a jedinej výsledek je to, že teď jsem tam, kde jsem teď. Beznaděj…

Sednul jsem si do takový hodně skleslý polohy a čekal jsem na myšlenku. A myšlenky chodily, chodily v zástupech, ale byly to samý hovadiny, normálně, jako obvykle. Třeba: Myslí si akvarijní rybička, že to, co je za sklem, je vězení, ve kterým my jsme zavřený? Nebo: Je u Mrtvýho moře, kde je vyšší atmosférickej tlak, práce s vysavačem lehčí nebo těžší než v Alpách? Nebo taky: Když maj patnáctiletý kluci strach z holek, dá se tomu říkat panická hrůza? A pak najednou: Kdybych ten telefon nechal ležet na posteli, na tom tmavým prostěradle, na kterým nebyl moc vidět, mohla ho hospodyně při převlíkání postele sbalit a odnést až někam do prádelny?

To mě zvedlo: Můj telefon je někde pod vodou! A jestli není pod vodou, tak už se sítí překupníků dostal až někam do Kalkaty a jak já ho tam budu hledat? Kalkata je strašně velká a každej sedmej člověk tam volí komunisty, to není pro hledání telefonu úplně nejvhodnější prostředí. Utíkal jsem za hospodyní až k její plotně, kde zrovna klohnila takovou tu vynikající… ale o tom potom. Čekal jsem tuhej boj, ona ovšem pochopila téměř ihned, co mám za problém. Dává to všechno do prádelny za druhým rohem, hned tam se mnou zajde.

Než jsme vyrazili, vzala si přes vlasy parádní šátek. Ženský na ni volaly z balkónů a ona byla celá rozesmátá. Pořád ještě neumím hindsky, takže jenom hádám. Možná jim říkala: „To je on, ten náš Evropan, vyšli jsme si.“ Anebo taky: „Nebudete mi věřit. Až zejtra ráno vyženete ty vaše pitomce do práce, přijďte ke mně, budu vám vyprávět, co je tohle za magora.“ V prádelně byla pohoda. Rozhodně tam nikdo nic nepral. „Tak co, už jste to prali?“ „Co vás nemá, pereme v pondělí a ve čtvrtek. Ale ten telefon jsme před chvílí našli. Vypadnul Ajitovi rovnou do klína.“

Víc štěstí než rozumu.