Do Dubaje

V letadle z Prahy do Dubaje seděli hned vedle mě dva čeští manželé. Abych to řekl úplně přesně, byl to jenom jeden manžel, ta druhá byla manželka. Byli to takoví už docela staří manželé z Teplic, ona byla stará snad jako já a on byl dokonce ještě o něco starší. Letěli spolu do Thajska a tvrdili, že nedovedou ani slovo anglicky. V rozhovorech s letuškami tohle tvrzení dost dokazovali. On říkal, že anglicky umí jenom "wasser" a přitom by si taky někdy chtěl dát i něco jiného. Jenomže "bier" umí jenom německy a to by ta letuška možná ani nerozuměla... Později jsme snadno zjistili, že letuška je Slovenka. Povídali jsme si o Thajsku a oni, že budou jeden den v Bangkoku a pak asi měsíc na Ko Samui a Krabi, a já, že bych si to rozložil jinak, ale tohle je taky dobrý plán. A on, že si někde přečetl, že v Dubaji dávají cestujícím, co mají dlouhou přestupní pauzu, zadarmo jídlo a pití, a já, že je to tak, akorát posledně, když jsem tam v listopadu byl, byla tahle speciální hospoda zavřená, protože ji buď přestavovali nebo rušili. A Otto na to (jmenoval se Otto, ten manžel), že se na mě v Dubaji s Alenou (manželka) pověsí, protože vím, kde ta hospoda je, a nechají se tam ode mě dovést. A já jsem je tam skutečně dovedl a byla tam holá podlaha od zdi až po balkónové zábradlí a jediné, co platilo, bylo to, že se tam neplatilo, ale to bylo proto, že nebylo za co. A zeptal jsem se jedné takové místní personálie, co to má znamenat, a ona mi řekla, že to napřed přestavovali (v listopadu) a pak to rovnou zrušili. jako kdybych to neříkal už prve... Otto měl blízko k pláči, tolik to jídlo zadarmo chtěl! Loučili jsme se plni smutku. Budu na ně vzpomínat jako na Ottu s Alenou. Jak si vzpomenou oni na mě, to moc nevím, za celou dobu jsem jim o sobě skoro nic neřekl, probírali jsme jenom jejich věci.

Praha, Czech Republic