Do Delhi

Z Dubaje do Delhi to je už jenom kousek, překvapivě krátký kousek. Asi tak dvě a půl hodiny letu, to by snad šlo i ujít pěšky. Ale pěšky bych se nevyspal, což v letadle šlo. A v Delhi to přišlo - moje těžké zavazadlo. Už v Praze mi řekli, že třicet dva kilo je moc, že musím ještě něco doplatit. Čtyři sta korun za kilo. Tak jsem ta dvě kila doplatil a říkal jsem si, co asi bude v Indii, kde mají na vnitrostátních linkách limit dvacet. A teď jsem tam stál, v batohu třicet dva kilo, ani nevím čeho, a proti mě řada přepážek obsazených více či méně chaotickými Indy a Indkami, kteří dvanáctikilový rozdíl asi nepřehlédnou. A jeden z nich najednou začal skákat po tom vážícím pásu a pozoroval ten displej, co ukazuje kila. Asi mu to nějak nechtělo fungovat. Tak jsem se postavil do jeho fronty, i když to nebyla ta nejkratší. A pak jsem mu to tam hodil a když řekl, že to je mnohem těžší, než je dovolené, a že limit je pětadvacet (tak vida, žádných dvacet), začal jsem to zkoušet. Že už jsem přece nadváhu platil, tady je účet. To nevyšlo, platil jsem jenom za cestu do Indie, teď prý mám platit znova. Tak já, že už je to lehčí, protože jsem mezitím něco vyndal, a nevěřím. A on zase, že ne, že to má pořád třicet čtyři a já zaplatím a řekl mi kolik a ta sazba byla mimochodem osmnáct a půl krát nižší než ta v Praze. Takže to mi taky nevyšlo. Tak jsem použil "crazy weight" argument a namítl jsem, že váha se zbláznila a že tu tašku sundám a koukneme se, kolik to bude ukazovat. A ukazovalo to naprázdno dvě kila. A pak najednou pět a půl kila. A šestnáct! Vidíš? Bláznivá váha, za to přece platit nebudu. Neplatil jsem.

Dubai, United Arab Emirates