Oslava

Dítěti pana ředitele byly tři roky. Na večerní oslavu jsem prostě musel přijít. Jsou věci, o nichž se tady diskuse nevedou. Koupil jsem v easyday kindervejce s nápisem "nevhodné pro děti do tří let věku" (takže v našem případě vhodné) a pod večerem jsem vyrazil běžnou trasou do školy. Pan ředitel a jeho rodina tam bydlí.

Na místě byla banda tříletých paznechtů, kteří tancovali na nějaké indické techno a dělali to dost dobře. S tím právě tříletým dítětem mám od začátku velký problém, já nevím, co je to zač, a je mi krajně trapné se zeptat. Asi je to kluk. Má klučičí oblečení, hraje si s autíčky, pere se se všemi kolem... Ale proč mu nechali do obou uší vsadit náušnice s kamínky? Ne ty, co visí, jsou to jenom kameny přímo na dolním uchu. Holky mají kameny v nose, dospělé ženské mají propíchnuté nosy úplně všechny, ale kameny v klučičích uších jsem viděl zatím jenom u tohohle jednoho dítěte. Naopadlo mě, že bych mu mohl nějak prozkoumat rozkrok. Kdybych to dělal při tanci a kráčel při tom měsíční chůzí jako Michael Jackson, nikomu by to nemuselo připadat divné, ale neumím měsíční chůzi. (Michael je, zdá se, hvězdou mého cestovatelského deníku, tohle je už podruhé, co jsem se do něj pustil. Asi s ním mám nějaký problém. Neměl bych si o tom s někým promluvit? Možná ano, obzvláště s přihlédnutím k tomu, že další postavou, na niž se opakovaně odkazuji, je kromě M.J. ještě A.H.)

Tak - a teď dvě věci: kolena a balónky. Pořád se objevuje něco poučného. Napřed kolena. Vidím to takhle: za dávných časů, milé děti, kdy civilizace byla v plenkách, v samoobsluhách byl nevěřitelný chaos a místo front u pokladen byly takové neorganizované shluky lidí a vozíků, na peníze zpátky od pokladního se čekalo dalších patnáct minut, až někdo ze zákazníků pustí nějaké drobné, přičemž pokladní si ty dluhy mezitím psal propiskou na zpocenou dlaň, na křižovatkách měly přednost volně kráčející krávy, ... Ne, moment! Musím si začít znova, to, co popisuju, je dnešní Indie. Takže ještě jednou: za dávných časů, kdy po stranách ulic ležely páchnoucí odpadky a pitná voda se říkalo tomu, co nemělo žádnou okem viditelnou barvu, ... Ne, už zase. Tak ještě jednou: za dávných časů vyjadřovali při setkání jedni lidé druhým úctu tak, že před nimi padli na zem a políbili jim nohu někde dostatečně nízko, stačilo pod kolenem. Asi to tenkrát bylo proveditelné, protože na zemi ještě nebylo tolik odpadků a na celý úkon bylo dost místa i v samoobsluze, kde nebyl takový bordel (to je, děti, nepořádek). Dnes už se to dělá jinak. Když přijde někdo vážený, třeba prateta na oslavu třetích narozenin prasynovce (možná praneteře, ale nebudeme to komplikovat), ti méně vážení k pratetě přistupují, s lehkou úklonou se jí jednou rukou dotknou pod kolenem a tou samou rukou si pak sáhnou někam k hlavě - na rameno, na obličej, nebo si tu ruku políbí. Mně to už předtím dělaly některé děti a já jsem to nechápal, takže teď už mám jasno, já jsem taková jejich prateta.

A balónky - to bylo fakt dost dobrý. Oni před oslavou vezmou balónek a než ho nafouknou, nacpou do něj bonbónky, nějaké malé nebo alespoň úzké, aby prošly tím nafukovacím hrdlem. Pak to už konečně nafouknou a pověsí to nad slaveniště. A vrcholem oslavy je distribuce cukrátek po hrací ploše. Balónky se nepropichují špendlíkem, ale zapálenou sirkou - asi to nějak umocňuje výbuch. A ti miniaturní lidi se vrhnou na zem a sbírají ty bonbóny. Samozřejmě je potřeba mít v zásobě další, protože těm, co nic nenajdou a brečí, je potřeba nějaké podstrčit. Na druhý výbuch už jsem si nějaké opatřil. Našel jsem je v misce na skříni, kam děti nevidí.

A pak už bylo deset a já jsem věděl, že za druhým rohem od místa, kde bydlím, čeká skupinka policajtů, aby mě načapala, jak v noci courám, takže jsem se rozloučil a spolkla mě tma.

written by  ac on February 5, 2012 from Jaipur, India
from the travel blog: IndiaJourney
Send a Compliment

comment on this...