Základ života - Blogabond

Škola je přípravou na život, měla by být. V životě se s vámi nikdo nebude mazlit (aspoň občas by to bylo příjemné, ale nebude a nebude), takže ani škola se s vámi nepomazlí. Život bude někdy pěkná otrava a ve škole se na to můžete připravit. V životě budete dosahovat výsledků částečně vlastním přičiněním a částečně náhodou, ve škole zrovna tak. V Indii je život jeden velký zmatek. Hlavním dorozumívacím prostředkem je křik. Věci se nikdy nedodělávají, nejpozději těsně před dokončením se opouštějí a jde se dělat něco jiného nebo nic. Postupy, které se buď osvědčily (velmi málo případů) nebo je používali Angličani před rokem 47 (skoro všechno), se nevysvětlují, nezkoumají, ani nerozvíjejí, prostě se používají. A když už se něco dělá, určitě se dělá větší množství věcí najednou a u všech se křičí.

Tahle škola je ideální přípravou na skutečný indický život. Dneska se moc divili, když jsem jim řekl, že na všechny otázky musí očekávat různé varianty odpovědí, jinak nemá cenu je klást. Takže když se zeptají "Můžu odejít na lekci tance, pane?" musí očekávat, že jednoho krásného dne k nim přiletí odpověď "Ne!". A dneska byl opravdu moc krásný den. V půlce písemného testu se neodchází nikam, škola není holubník. A když se pak začnou dovolávat učitelky tance (jmenuje se Manisha Sharma, je moc hezká a milá, umí vrtět jako málokdo a já mám pro ni mimořádnou slabost, ale co je moc...), uchýlím se ke křiku i já. "Sednout a psát test, kdo si nemůže pomoct a musí tančit, dostane nulu!" A to křiknutí slyší dírou v podlaze principál, který je o patro níž a zrovna se ptá Manishy, proč nemá nikoho na lekci tance, a já ho tou dírou vidím, jak si bere hůl a jde sem nahoru mi jako pomoct. Tak mu jdu naproti a chytím si ho na schodišti a říkám mu, ať mi na ně teď neřve, že už jsem si je seřval sám a že tančit nepůjdou, protože napřed bude kázeň, pak testy a pak teprv všechno ostatní. A on souhlasí a já mám pocit velkého vítězství, dokud se nevrátím do té třídy, kde je bordel jak v tanku a všichni tam řvou. Ale když mě vidí, ztichnou. Pomyslím si, že jsem tu autoritu získal docela rychle, a pak vidím, že se dívají za mě, na principála a jeho hůl. Ale co, taky dobře, hlavně že chvíli nezlobí.

O jeden okamžik později vstoupí do mé třídy (nebo spíš do toho kouta, kde je ta moje skupina) jiný učitel a začne tam usazovat cizí děti. Píšou taky nějaký test a on nechce, aby opisovaly, tak je náhodně distribuuje po parcele na různá místa, kam se ještě vejdou. A když to dítě protestuje, že tady sedět nechce, protože je tu fakt děsná špína, začne na něj řvát, ať nekecá a usedne. To všechno dělá uprostřed mých žáků, kteří něco píšou a měli by mít trochu klidu na přemýšlení a na opisování, a směrem ke mně se usměje: "Jojo, pane, ty děti...". V dítěti bych tentokrát ten problém nehledal, pane kolego...

written by

ac on February 22, 2012 from Jaipur, India

from the travel blog: IndiaJourney

Send a Compliment

comment on this...