Akademická půda

Zašel jsem do areálu státní Rajastánské university. Otřes. Já vím, jsem tady na návštěvě, neměl bych tu nic předělávat a napravovat, neměl bych kritizovat. Ale speciálně v tom kampusu jsem si připadal jak v Atlantidě.

Atlantidu si různí lidé představují různě. Myslím to, co z ní zbylo. Já mám představu, kterou ve mně vyvolává písnička od Mira Žbirky. Město na dně moře, na němž je i po staletích vidět, že bylo promyšlené a krásné, a mezi tím vším plavou ryby, které vědí prd, a jediné, co je zajímá, je to, že ve sloupořadí se udělal docela dobrý lišejník a v konservatoriu je zábavná schovávačka.

A ti místní lidi, zdá se, že včetně studentů, jsou ty ryby. To není jejich město, to nejsou jejich universitní budovy. To je místo, kam docházejí a kde odhazují odpadky. A ne jenom na zem, odhazují odpadky i do korun stromů, ano, dají si s tím tu práci. Igelitový pytel může na strom dostat vítr, papírovou krabici taky ještě uznám, i když jako dost nepravděpodobnou, ale plechovku od Coca-coly do těch větví někdo strčil.

Že prý v kampusu mají plovárnu. To mě zajímalo. U brány mi řekli, že ano, že plovárna je tamhle (máchnutí rukou). Na velkém půdorysném plánu areálu byla plovárna zakreslená. Vypravil jsem se do těch míst a našel jsem krásnou, leč zruinovanou stavbu, pečlivě zamřížovanou a zahrnutou bordelem. Tady si naposledy zaplaval Alexandr Veliký se svýni eunuchy, když se tu při svém východním tažení zastavil a pak bohužel zase obrátil a mazal zpátky. Živě ho vidím, jak káže svým vojskům: "Na tom dalším kruhovém objezdu už to vezměte kolem dokola a obracíme, tady já nebudu. A dejte pozor, do čeho na ulici šlapou vaši koně, můj Bukefalos před chvílí uvízl až po spěnku v nějaké třetihorní vyvřelině."

Proč říkají, že mají plovárnu, když dobře vědí, že je to zřícenina? Nebo tomuhle říkají mít plovárnu? Tak to my potom máme ve Stromovce Šlechtovu restauraci. Nevěřím, že ti lidé, co tady teď žijí, tohle město postavili. Byl to někdo jiný. I ty astronomické objekty v zahradě Jantar Mantar (které za peníze turistů vypadají ještě pořád dobře) postavila nějaká tehdejší vznešená civilizace. Současní zdejší obyvatelé většinu z té krásy už jenom ničí. Nemůžu přece něco hezkého postavit a pak na to chodit kakat.

Ten kampus mi trochu připomněl staré studentské koleje v Oxfordu - atria se sloupořadími a vzrostlými stromy... Musel jsem si toho ovšem hodně odmyslet. Postavil jsem se a řekl jsem si: "Tu staň, zavři oči a nech sobě pocítit ducha tohoto místa. Nebo jdi radši o kousek dál, protože tady to strašně smrdí."

Pronikl jsem do části, kde jsou studentské posluchárny. V několika z nich probíhaly nějaké písemné zkoušky. Jinak než v té mojí škole. Studenti mlčeli, vyplňovali testy z nějaké aplikované psychologie nebo kvantové chemie nebo lineární algebry nebo něčeho jiného, podobně ušlechtilého, před tabulí seděl profesor nebo to byl možná poskok na hlídání a já jsem k němu přistoupil a šeptem jsem se ho zeptal, jestli si tu krásu můžu vyfotit. Zasmál se (taky šeptem) úplně pobaveně a řekl: "Ovšemže nemůžete!" Tak jsem zdvořile vycouval. Dál jsem tam chodil a fotil kdeco. Asi pětice vysmátých studentů, kteří šli ve skupině jednou z chodeb, se mě ptala, jestli jsem Španěl. Ne, to nejsem, a proč se ptají zrovna na tohle? Právě jdou na zkoušku ze španělštiny, tak by si to se mnou ještě rychle prošli. Na to by bylo už trochu pozdě i v případě, že bych Španěl byl, chlapci. Teprve po nějakém čase mě napadlo, že jsem jim mohl něco zajímavého vštípit, zejména když neumím španělsky ani slovo. Nějaká especiální ešpanělská slovní espojení, jenom tak z esportu. Ale oni na mě byli hodnější než já na ně se svými škodolibými nápady: prozradili mi, že v celém areálu je přísný zákaz fotografování a trestem za jeho porušení je propadnutí foťáku. To by vysvětlovalo to onehdejší překvapení profesora-poskoka. Vzhledem k tomu, že zrovna tohle jsem fotil telefonem, by bylo propadnutí dvakrát nepříjemné. Poděkoval jsem jim za informaci, ale úplně jsem jim to nevěřil, určitě to byla studentská legrace - jak může být někdo tak podlý?

Když jsem vycházel hlavní bránou, dva příslušníci stráže se dívali, co to mám v ruce a každý z jedné strany po mně vystartovali. Pak zaváhali, když viděli, že je to telefon, a nechali mě projít, ale dlouze se za mnou dívali. Zvenku jsem pak u brány viděl nápis, který potvrzoval slova studentů španělštiny. Na to, abych ten nápis před zraky strážných tím telefonem vyfotil, jsem fakt neměl odvahu.

Jaipur, India