Necouvneš

Couvají, když parkují nebo když naopak z parkovacího místa vyjíždějí. Couvají s náklaďákem, když zajíždějí k nakládací rampě. Couvají s jeřábem, když potřebují přenést asi dvacetitunovou mostní konstrukci přes hřiště plné dětí a usadit ji na pilíř. Prostě couvají, když oni sami chtějí. Ale necouvnou, když to vyžaduje dopravní situace. Jestli tu mají nějakou autoškolu, tenhle druh couvání tam neprobírají. Tam mají předměty jako Dějiny troubení, Troubení I., Troubení II., Troubení místo brždění a nepovinný předmět, v němž se přednášejí tři možné důvody, proč nejezdit v protisměru:
1) Když tím směrem tak jako tak nepotřebujeme jet
2) Když jsou tam krávy
3) Když je tam hradba motorových vozidel, jejichž klaksony jsou navíc v souzvuku schopny udělat alespoň patnáctkrát větší bordel než náš vlastní klakson
Ve všech ostatních případech se v protisměru jezdí.

Když jsem onehdy opuštěl zahradu Jantar Mantar, byl jsem na Indy hrdý. Ne nadarmo se říká, že je to jeden z nejchytřejších národů světa. Postavit taková úžasná zařízení, jaká jsou v té zahradě k vidění, tak ladná a čistá, tak promyšlená a přesná, to chce opravdu velikého ducha. Z těchto úvah mě vytrhl zvuk stovek klaksonů vycházející z chumlu aut, motorek a jiných vehiklů, které se mačkaly v úzké bráně v historických hradbách města. Z jedné strany tam vjelo auto, z druhé nějaký riksha-taxík a množství motorek a teď tam všichni stáli proto sobě a troubili. Původně to vypadalo, že se tam natáčí nějaká crazy komedie a že tam každou chvíli vtrhnou tlusťoch s blonďákem, začnou to mlátit a někdo k tomu zazpívá "I feel like a king in my buggy". Ale nebyl to film, byl to běžný provoz v podání jednoho z nejchytřejších národů na světě. Tehdy mě poprvé napadlo, že tihle lidé nejsou potomci těch někdejších stavitelů. Ale kde se tu vzali?

Jaipur, India