Taxíkářská aritmetika

Včera jsem si řekl, že se jednou na tu svou odpolední kávu svezu. Hned na druhém rohu jsem řekl riksha-taxíkáři, kam chci jet, a on, že mě tam za stovku sveze. Tak jo. Po dvou kilometrech, což je asi třetina cesty, se mu to jeho třístopé vozidlo rozbilo a ne a nejelo dál. Vystoupil jsem a mávnul jsem na dalšího takového. A tenhle první, že ne, že volá pro pomoc a ta přijede a pojede se dál. Tak to jsem ignoroval a zeptal jsem se druhého, na kolika se dohodneme tady odsud do cíle. Řekl, že na osmdesáti. Vzal jsem dvacet a dával jsem je prvnímu. No to ne, to je málo, jenom za nastoupení je třicet! Tak teď už ale...

Proč mě, člověka, co se moc nerozčiluje, musí pořád všichni tak rozčilovat, že jsem v jednom kuse rozčílením bez sebe? Za nastoupení je třicet? Tak hele, já si za přestoupení účtuju šedesát, takže vrať tu dvacku a ještě deset přitlač, ty aritmete!

A teď už spustil hindsky. Snad to bylo něco o těžkém životě živitele rodiny a o skandálně ponižujícím postavení taxíkářů v indické společnosti, možná tam byl i rozklad toho, jak rozdílný význam má těch pár rupií pro něj a pro mě, připadalo mi totiž, že jsem v jeho závěrečné řeči slyšel číslo padesát jedna, což je směnný kurs mezi dolarem a rupií.

Když to celé skončil, řekl mi ten druhý: "Chce ještě deset."
A já: "Takže my dva budeme za sedmdesát?"
"No to ne, já chci osmdesát, jenom za nastoupení je třicet."
"Tak jedem."

Trochu jsem čekal, že za námi poběží a my budeme muset zajet mezi zelinářské stánky, abychom ho setřásli, ale nebude to snadné, protože on se nás bude držet za blatník a ve vlasech bude mít rozdrcená rajčata, za tričkem mrkev a v kapsách u kalhot kousky květáku. Ale zůstal nešťastně stát u své nepojízdné tříkolky s dvackou v ruce.

Já nevím, jaká je objektivní pravda, ale mám pocit, že jsem byl docela korektní.

written by

ac on March 2, 2012 from Jaipur, India

from the travel blog: IndiaJourney

Send a Compliment

comment on this...