Israel - Blogabond

אחלה מקום.
כוסיות לרוב. כרגע נחתתי. אני בוחר לכתוב בעברית.

Hallo zusammen,

Ich bin unterdessen im Süden von Ägypten in Luxor und dachte ich will euch endlich mal schreiben wie es mir so geht und was ich erlebt habe.

Von Zürich war ich ja mit dem Zug über Wien, Budapest, Belgrad und Sofia nach Istanbul gefahren, wo ich dann, da die entsprechende Bahnlinie gerade in Reparatur ist, mit dem Bus weiter nach Aleppo in Syrien gereist bin. Ganze drei Tage hatte diese Reise gedauert und auch wenn es nicht gerade die bequemste Art des Reisens für lange Strecken ist, so war sie doch auch ein Abenteuer für sich. Zudem kann ich mich nun rühmen von zu Hause durch halb Europa und den Mittleren Osten bis nach Ägypten gereist zu sein, ohne einmal den Flieger zu nehmen... ;-))

Syrien

Der Mittlere Osten ist ja vorallem arabisch, hat aber eine sehr lange Geschichte und neben dem arabischen und vorwiegend islamischen Lebensstil auch viele Sehenswürdigkeiten aus früherer Zeit. In Syrien in der Stadt Aleppo angekommen, sammelte ich also erste Eindrücke der arabischen Kultur, besuchte die erste (von noch vielen) Moschee(n) und spazierte durch den Markt, der mir als einer der autentischsten in Erinnerung ist.

Von Aleppo bin ich dann mit Bussen und mehreren Zwischenstopps in die Hauptstadt Damaskus gefahren. Eindrücklich auf dem Weg dorthin waren das gut erhaltene Schloss Crac des Chevalier aus der Zeit der Kreuzzüge und die über eine grosse Fläche verteilten Ruinen der griechisch/römischen Wüstenstadt Palmyra. Die Altstadt von Damaskus mit ihren verwinkelten, schmalen Gassen, den schönen Moscheen, Märkten, Karavansereien, wo früher die Karavanen auf ihrer Durchreise Unterkunft fanden, und Häuser wohlhabender Familien war dann faszinierend zu erkunden und bildete den Höhepunkt der Reise in Syrien.

Interessant im Bezug auf die aktuelle Situation in der Region war ein Ausflug in den relativ kleinen, von Syrien kontrollierten Teil der Golan Höhen bei der Grenze zu Israel. Der Golan wurde 1967 von Israel besetzt und später anektiert. Syrien vordert das Gebiet seither zurück und die derzeitige Grenze wird von der UNO überwacht und kann auch nur von dieser überquert werden.

Libanon

In Damaskus hab ich dann ein "Service Taxi" (sprich: ein Taxi, das man wie einen Bus, mit anderen, die an denselben Ort wollen, teilt) in den Libanon genommen. Libanon's Hauptstadt Beirut war dann sehr "westlich" im Vergleich zu Damaskus und wird auch als das "Paris des Orients" bezeichnet. Im Zentrum hatte ich manchmal den Eindruck es werde mehr Französisch als Arabisch gesprochen, was wohl daher kommt, dass der Libanon und Syrien nach dem ersten Weltkrieg eine Zeit lang unter französischem Mandat standen.

Israel

Da weder der Libanon noch Syrien offene Grenzen zu Israel haben, musste ich, um aus dem Libanon nach Israel zu gelangen erst über Syrien nach Jordanien und von dort nach Jerusalem in Israel reisen. In der Altstadt von Jerusalem, die sehr spannend zu erkunden ist, kommen Judentum, Islam und Christentum auf engstem Raum zusammen und die Anhänger der verschiendenen Religionen leben in separaten Vierteln, aber eben doch alle in derselben Altstadt. Die Westmauer ist für das Judentum, der wohl heiligste Ort und die grenzt unmittelbar an den Felsendom und die Alaqsamoschee, welche für den Islam von grosser Bedeutung sind. Nicht weit von dort wiederum steht die Kirche an deren Stelle Jesus gekreuzigt worden sein soll und es ist eindrücklich all diese scheinbaren Gegensätze auf so kleinen Raum gedrängt zu sehen.

Ausgehend von Jerusalem habe ich dann eine Rundreise durch das Land gemacht. Im Gegensatz zu den arabischen Staaten ist Israel ein westliches Land, sehr viele Leute sprechen Englisch und viele Wegweiser sind nicht nur in hebräisch, sondern auch in Englisch, so dass es recht einfach zu bereisen ist.

Einen ersten Halt habe ich am toten Meer gemacht, welches 400m unter dem Meeresspiegel liegt und dessen Konzentration an Spurenelementen so hoch ist, dass man mühelos obenaufschwimmt. Fische oder andere Lebewesen (abgesehen von Touristen ;-)) können bei dieser Zusammensetzung allerdings nicht leben, was dem Meer wohl auch zu seinem Namen verholfen hat. In der Negevwüste im Süden von Israel habe ich dann ein paar Tage ausgespannt und bin in einem Krater, der durch Erosion entstanden ist und wunderschöne Ausblicke bietet, wandern gegangen.

In Tel Aviv und etwas nördlich davon habe ich mich mit Freunden getroffen, die ich bereits von zu Hause her kannte und mit denen ich, nebst einer guten Zeit und der Erkundung von Tel Aviv und der Region um Haifa, auch einiges an interessanten Gesprächen über die aktuelle Situation des Landes hatte. Je mehr ich über die Region und die Leute, die dort leben, wusste, desto weniger konnte ich mir eine Meinung zum Nahostkonflikt als Ganzes bilden. Weiter im Norden habe ich dann, unter anderem, noch die Stadt Akko besucht, deren Altstadt arabisch geblieben und nur der neue Teil jüdisch ist, was irgendwie absurd wirkt, aber gleichzeitig auch die eigenartig verzwickte Situation des Landes zum Ausdruck bringt.

Jordanien

Nach ein paar weiteren Tagen im Norden von Israel bin ich dann über Jerusalem zurück nach Jordanien, habe ein paar Tage in Amman verbracht und bin dann weiter in den Süden gefahren.

Sehr eindrücklich (und anscheinden Schauplatz eines Indiana Jones Filmes) sind dort die Monumente und Gräber von Petra, die in einer zerklüfteten Hügellandschaft in der Wüste liegen.

Auch im Süden Jordaniens liegt Wadi Rum, eine weite und mit Hügeln und Bergen übersäte Wüstenlandschaft, in die ich mit einer organisierten Tour einen Ausflug gemacht habe auf der wir zu einer "natürlichen", durch Erosion enstandenen, Steinbrücke gewandert sind und in einem Beduinencamp übernachtet haben.

Ägypten

Ganz im Süden Jordaniens bin ich dann mit einer Fähre über das rote Meer in den Sinai in Ägypten gefahren und habe dort ein paar Tage in dem touristischen, aber sehr relaxten, Dahab am Meer ausgespannt. Von dort bin ich weiter nach Suez, wo auch der gleichnamige Kanal ist, und man Schiffe von beachtlicher Grösse bei der Ein- und Ausfahrt aus dem Kanal beobachten kann.

Ägypten ist unter anderem berühmt für seine Bauwerke der alten Ägypter, und so habe ich die Pyramiden in Kairo besucht und bin dann mit dem Zug in den Süden nach Luxor und habe dort (oder bessergesagt hier) verschiedenste Tempel und Grabstätten gesehen. Sehr eindrücklich dabei sind die Wandmalereien und -reliefs, die mit ihren Figuren und Hieroglyphen grosse Wände und zum Teil ganze Tempel verzieren.

Von hier bin ich dann nochmals weiter in den Süden nach Aswan und habe dort in einem Ausflug bis nahe an die südliche Grenze den Abu Simbel Tempel besucht. Wobei das Spezielle daran ist, nebst dem dass der Tempel recht eindrücklich ist, dass sie ihn in den 1960er in eine höhere Lage verschoben haben, weil sie dort einen Staudamm bauten und der ursprüngliche Ort des Tempels jetzt unter Wasser steht.

Ich bin dann heute zurück nach Luxor gekommen und fliege morgen nach Dubai in den Vereinigten Arabischen Emiraten. Eigentlich schade, dass ich nicht weiter über Land/Wasser reisen kann, aber die Distanzen werden immer grösser und es ist je nach Land auch schwierig ein Visum zu bekommen.

Mir dreht sich noch etwas der Kopf vor lauter Hieroglyphen aber ich freu mich schon auf Dubai :-)

Liebe Grüsse!

written by

travellight on March 8, 2009 from Luxor, Egypt

from the travel blog: Asien 2009

tagged Israel, Syrien, Libanon, Jordanien and Aegypten

Send a Compliment

comment on this...

Munich, Germany

Probudil jsem se v šest, dobalil si zbývající náležitosti a opustil naše zlatnické doupě směřujíc na autobusové nádraží Florenc. Nevyspalá Praha pomalu otvírala svoje rozespalé oči, když z výlezu metra vystoupala nervózní dvojice mých spolucestovatelů. "Na co se nás budou na letišti ptát?" ptal se nervózně Sidy, zatímco jsme se přesouvali k nástupišti číslo 21. "Áá, tak vás ještě nestihli vyhostit, ha ha," vtipkovala obligátně stewardka žlutých autobusů a já už se těšil až zvedneme kotvy a vyrazíme nach München. Poslední křížová výprava na horu Sión vedla totiž právě přes Město bílých klobás.

Cestování schengenským prostorem by zřejmě nebylo tak zábávné bez neustálých kontrol našich bavorských přátel. Neunikli jsme jim ani tentokrát a hned několik kilometrů za Rozvadovem už do našeho autobusu nastoupilo nekompromisní duo v civilu à la Simir & Tom. Drsný pohled německého pohraničníka na moji fotku z roku 2001 naznačoval, že s mým starým pasem si na této výpravě užiju ještě hodně legrace.

Před druhou hodinou odpolední jsme konečně dorazili do bavorské metropole a zpočátku jsem trochu litoval toho, že jsem byl příliš líný si zjistit, kde vlastně to hlavní autobusové nádraží vůbec leží, neboť kromě Allianz arény se rozprostírala kolem zastávek pouze průmyslová zástavba a obří parkoviště. Po krátké cestě jsme ale brzy našly stanici S-bahn, takže se žádné komplikace nakonec nekonaly. Ve vlaku jsem si při konverzaci se spolucestující maminkou-domorodkyní řekl, že tu budu mluvit jenom německy, protože příležitostí k využití goethova jazyka v Praze se mi příliš nedostává. A k mému překvapení to docela šlo.

Horko, které panovalo na Marienplatz bylo jen slabým odvarem toho toho, co nás mělo čekat hned druhý den; přesto jsme se celkem rychle usadili v chládku kašny u Frauenkirche a přemýšleli, co v Mnichově podniknout. Za rohem jsme pak objevili Jagd und Fischeraimuseum, takže otázka programu byla velice rychle vyřešena.

V muzeu jsme byli jediní návštěvníci a chládek uvnitř nabízel vítanou změnou oproti výhni, která panovala venku. Během expozice jsem si rozšířil znalosti o mezidruhové kopulaci lesní zvěře. Bylo to poučné.

Zbytek bloumání Mnichovem za zmínku moc nestojí. Když jsme ale relaxovali před šestou hodinou v parku poblíž národního divadla, vytrhl mě z letargie zvonící telefon. Na druhém konci se ozýval medový hlas naší telavivské hostitelky Hadíl, která se zajímala o číslo našeho letu. Byl čas vyrazit na letiště.

Letadlo odlétalo až před půlnocí, takže nás ani nemrzelo, že jsme nastoupili na "couravou" linku S-bahn a než jsme doputovali na letiště, stihli jsme projet všechny prdelní předměstí Mnichova. Letiště Franze Josefa Strausse mě docela překvapilo svojí rozlehlostí. Na terminál 1F jsme se tak trmáceli docela dlouho (zato jsme mohli obdivovat opravdu krásné, moderní budovy letiště).

V odbavovací hale nás čekalo nekonečné martyrium kontrol, které díkybohu nebyly tak důkladné jako kdybychom letěli s izraelským El Alem. Únavu z nekonečných front jsme pak spláchli vychlazeným Weißbier v téměř výhradně židovské společnosti na letištním baru a já jsem byl upřímně rád, že hebrejské konverzaci ostatních s barmanem celkem rozumím. Půlrok v ulpanu přinesl svoje ovoce.

Před půlnocí už jsme se konečně dostali do letadla a odlepili se od země. Ač znaven, usnout se mi nedařilo a tak jsem si krátil čas s Frankfurter Allgemeine Zeitung a sledováním klasického Kačera Donalda na palubní obrazovce. Někde zhruba nad Krétou se mi pak konečně podařilo alespoň na chvíli usnout.

written by

Boner Tours on June 28, 2010 from Munich, Germany

from the travel blog: V Zemi zaslíbené

tagged Bavaria, Israel, Munich, Boner, Munchen, AirBerlin, Izrael, Bavorsko and Mnichov

Send a Compliment

comment on this...

Tel Aviv-Yafo, Israel

Probudilo mě dosednutí letadla a potlesk pasažérů. Venku se rozednívalo a nám pomalu docházelo, že jsme se právě dostali na kontinent, na kterém nikdo z naší výpravy předtím nebyl. B'ruchim habajim leJisrael! Ještě jsme ale neměli vyhráno. Hned po pár metrech na letišti si nás odchytla první bengurionovská pracovnice s dotazy na to, kdo jsme, co chceme, za kým jedeme a kde budeme bydlet.

O pár minut později následovalo repete u speciálních celnických budek. Můj nervózní doprovod nejdříve napochodoval k budce společně se mnou; poté, co nevrlá kontolorka vysvětlila, že rozhovor musí proběhnout s každým jednotlivě, polil Sidyho studený pot a sklesle se vrátil zpět do fronty. Nakonec ale příliš týrán nebyl. Po několika "oťukávacích" otázkách zřejmě celnice dospěla k názoru, že z ubohého myslivce nic kloudného nevydoluje a tak se alespoň zeptala na jméno jeho otce a dědečka (alespoň to tvrdí Sidy, na co se ho doopravdy ptala, to se asi už nikdo nikdy nedoví).

Se stigmatem v podobě izraelského razítka v dokladech jsme se dostali k pásu se zavazadly a já jsem se v duchu modlil, ať to nedopadne jako v New Yorku, kde se zavazadlo někam zatoulalo a do hostelu bylo doručeno až druhý den. Když už jsem zústaval stát u pásu jako poslední, začínal jsem propadat zoufalství. Pak ale milosrdný dopravník vyplivl i můj kufr a já si mohl v klidu oddechnout. Ještě jsem se stavil u stánku izraelského ministerstva turistiky pro pár map a konečně jsme vstoupili do příletové haly.

Tam už na nás trpělivě čekala drobná kudrnatá brunetka, která měla být naší dnešní telavivskou průvodkyní. Všechno probíhalo podle plánu. Po dlouhodobé vynucené abstinenci jsem si mohl konečně zapálit a po vřelém uvítání jsme společně vyrazili vlakem do Tel Avivu. Hadíl nás vzala autem do své garsonky na třídě Ben Jehudy kousek od pobřeží. Tam jsme se rozhodli, že do Ejlátu vyrazíme až zítra ráno a pokusili se trochu vyspat.

Lemry zabraly postel, přičemž já s naší okouzlující hostitelkou jsme museli vzít za vděk podlaze. Vzhledem k okolnostem to vůbec nebylo nepříjemné. Mnoho jsem toho ale nenaspal. Povídali jsme si, co všechno se přihodilo od její silvestrovské návštěvy a po nějakém čase jsem se rozhodl vzbudit pokojně dřímající společníky s cílem vyrazit do města a kochat se pobřežní promenádou.

Hned před domem jsme pochopili, že vedra jsou v Izraeli enormní. Zchladila nás až lahodná glida, která mě přiměla k tomu radši nepřepočítávat ceny na koruny. Izrael není zrovna levnou destinací (ale také ne bůhvíjak předraženou, nutno podotknout). Po procházce kolem pláže Čumilů jsme se rozhodli vrátit k bytu a vyrazit autem do staré arabské Jafy.

Ta se od moderního Tel Avivu v lecčems liší. Prošli jsme si starý přístav a klikatými uličkami vystoupali k Mostu přání. Izraeli se sice přezdívá Svatá země, ale mnohem výstižnější by byla Země koček. Na chatulim narazíte na každém rohu a většina obyvatel je nenávidí. Vypadají také trošku jinak než ty naše české.

Nakoupil jsem nějaké pohledy a pokračovali jsme na dále hummus, který lemry toužily ochutnat. Předtím se ale naše dívčí část výpravy rozhodla nakoupit nějaké hadříky v izraelském butiku Castro, na který narazíte snad na každém rohu.

Následné seznámení s izreaelskou kuchyní pro mé spolucestující nebylo příliš příjemné výtečného hummusu s falafely se téměř nedotkli. Já jsem v arabském bistru s překvapením zjistil, že v obchůdku se suvenýry, ve kterém jsem nakoupil pohledy, jsem zapomněl svůj týden starý foťák. Nedalo se nic dělat, vyrazili jsme zpět.

Návrat do obchůdku ale vůbec nebyl jednoduchý. Kvůli uzavírkám a opravám silnic se nám podařilo zabloudit. Izraelci rychle přijali arabský styl jízdy za svůj a v silničním provozu platí ultimátní pravidlo "silnější kelef mrdá". Díky řidičskému umu naší arabské průvodkyně (za hojného využití klaksonu a najíždění) a mému vrozenému smyslu pro orientaci (samochvála smrdí ;-) jsme ale nakonec na místo dorazili a arabská babička mi s neskrývaným dojetím vrátila zapomenutý foťák. Mise splněna!

Okolo páté hodiny jsme vyrazili severně od Tel Avivu na luxusní pláž, kde jsme se mohli konečně zchladit ve vlnách Středozemního moře. Varování doktorky ohledně jizev z mé "domácí chirurgie", které neměly přijít do kontaktu se sluncem, vzalo rychle za své a s nadšením jsem vběhl do vln moře. To bylo pro mě zklamáním, neboť hloubka dosahovala slabého metru.

Rozhodl jsem se proto plavat dál, nedbaje varování od Hadíl před medúzami. Bral jsem to jako pouhé strašení. Poté, co jsem v prsou ucítil nepříjemný pal, už jsem se tomu ale nesmál. Zařadil jsem zpátečku a urychleně plaval ke břehu. A přišel další zásah do lokte. "Doprdele!" zaklel jsem a s kvapem vylezl na souš. To, co jsem považoval za pohozené igelitové sáčky, byly ve skutečnosti tyhle nestydaté bestie.

Vychlazený Beck's mi ale opět vrátil náladu a na pláži jsme se dál poflakovali až do západu slunce, při kterém začala místní omladina houfně pouštět papírové draky. Bylo nám fajn.

Zlatý hřeb večera ale následoval v podobě další zastávky v Jafě na vynikající šavermě (obdoba tureckého dönner kebabu) z ovčího masa a procházce po noční telavivské promenádě. Zapluli jsme do vynikajícího podniku Kibuc u pobřeží, zapálili nargilu (vodní dýmku) a za popíjení izraelského piva Goldstar komentovali celodenní zážitky. Přidal se k nám i další arabský křesťan Wasím, se kterým jsme oslavili Sidyho narozeniny (ty měl sice až za týden, ale co na tom!). S potěšením jsem si všimnul na nápojovém lístku Becherovky se kterou jsme zapíjeli až do brzkých ranních hodin.

Vrátili jsme se zpátky pro věci do garsonky a vyrazili do studentského bytu Wasíma, který zrovna neoplýval čistotou (i ve srovnání s naším doupětem). Tam jsme zalehli po náročném dni do postelí a téměř okamžitě usnuli spánkem spravedlivých.

written by

Boner Tours on June 29, 2010 from Tel Aviv-Yafo, Israel

from the travel blog: V Zemi zaslíbené

tagged Israel, TelAviv, Izrael, Jaffo, Yafo and BonerTours

Send a Compliment

comment on this...

אחלה דירות יש פה בפתח תקווה

Petah Tiqwa, Israel

Gehen wie ein Ägypter

Luxor, Egypt

Honitba s Weißwursty

Munich, Germany

Chatulim bekol makom

Tel Aviv-Yafo, Israel

Heading South?