Osobní sígr - Blogabond

Jeden ze sígrů si mě nějak oblíbil. Začalo to tím, že si všiml, jaké mám hodinky. Oni jsou stran hodinek vůbec nějací převšímaví. Já jsem měl zrovna takové ty, co mají pod sklíčkem jakoby fotografickou clonu, takže není vidět na ciferník, dokud se nepohne páčkou, která tu clonu rozevírá. A on přišel, jestli prý nevím, kolik je hodin. Tak jsem rozevřel clonu a řekl jsem mu to. Odběhl a rozdal několik instrukcí svým spolužákům. A už přede mnou stála fronta indických jinochů, co chtěli vědět, kolik je hodin.

Později, když jsem vylezl ze záchoda, stál tam s kýblem vody, že si můžu umýt ruce. Já ale chodím na učitelský záchod, kde je umyvadlo a celý ten záchod je hezčí a větší než domov většiny těch dětí. A taky mi pořád shání křídu, já mám dost velkou spotřebu.

Po škole jsem se sebral a šel pěšky domů, je to asi dvacet minut chůze. Můj osobní sígr sedl na kolo, za sebe posadil svou hodně malou sestru, která taky chodí do té školy, a jel pořád vedle mě, že mě doprovodí až domů. Řekl jsem mu, že ne, že je to dál, než si myslí, ale dost dlouho vytrval. Teprve tadyhle u pneuservisu na rohu, vlastně na předposledním rohu (to on ale nevěděl), odpadl a rozloučil se. Do drátů v obou kolech měl vpletená cédéčka, když jsem se ohlédl, viděl jsem, jak se v tom odpoledním slunci blýskají.

Nevím, jak to půjde dál, nepřijel jsem sem zrovna poustevničit, ale po pěti hodinách strávených s tou verbeží je chvilka samoty k nezaplacení, zvlášť když mě pan domácí přivítá s tím, že teď mi dá hospodyně oběd a pak si klidně můžu pohrát s dětmi. To určitě!

written by

ac on February 2, 2012 from Jaipur, India

from the travel blog: IndiaJourney

Send a Compliment

comment on this...