Je tady pan domácí, kterému všichni říkají Babu. To je jako "pan otec", hlava rodiny. Pozor - nepoplést s Bapu - tak říkali Gandhimu a to je tatíček celé země, což je takový drobný rozdíl mezi "bu" a "pu". Potom je tu hospodyně, neuvěřitelně pracovitá a chytrá osoba, co zastane asi tisíc věcí a má tady na King´s road firmu, kde šije šaty, umí anglicky - moc toho v angličtině nenamluví, ale rozumí, až hanba - umí těsnopis (ten je jí teda zrovna hodně k ničemu) a vypadá to, že je nějakou jako schovankou pana Babu. A zase je tady paralela: Indira Gandhi taky nebyla Gandhiho dcera, nebyla to ani jeho adoptivní dcera, byla to překvapivě a zcela politicky účelově jeho adoptivní snacha.

Ale zpátky k mým hostitelům: kdo je vlastně otcem těch dvou dětí, co tady pobíhají? No - a to je bomba: on tu bydlí. Vždycky odněkud vyleze, děti mu říkají "papa", což je úplně normální označení pro tatínka, a Babu ho nemá rád. Nechoval se k němu nijak uctivě už vloni, ale letos vyloženě chodí a říká: "Já ho tu nechci, já ho vypakuju, ať už se na něj nemusím koukat." A neříká to hindsky, to bych mu nerozuměl, říká to anglicky, takže to říká vyloženě mně. A jako by čekal na nějakou moji reakci. Tak vždycky říkám: "Hele, já to tady nechápu, já jenom vidím, že ten úplně malej si s ním hraje a je šťastnej."

A on papa není nijak zvlášť složitý, spíš naopak, a je ke mně strašně uctivý a dorozumívá se se mnou posunky, protože jinak nedovede, jenže když přijde na posunky, tak já nedovedu vůbec nic. Zatvářím se vždycky strašně vážně a začnu si před břichem různě překládat prsty, jako to dělají ti neuvěřitelní lidé v černém oblečení v rohu televizní obrazovky. A rozumět mi je asi tak jako jim.

Ten starší kluk se za otce vyloženě stydí a tak různě s despektem ho napomíná, tohle nedělej, tohle přece nemůžeš, nech toho a tohohle taky nech. S panem domácím, ani s nikým jiným o tom z vlastní iniciativy nemluvím, nemám, co bych řekl, akorát když říká, že to přece musí být hrozné i pro něj (jako pro toho papa), že to je hrozná situace, když je v rodině někdo, kým všichni opovrhují, tak já jenom kývám, že to znám. Ovšem už nijak nerozvádím, z které strany to znám...

written by  ac on March 6, 2013 from Jaipur, India
from the travel blog: TrippinInTheeYah
Send a Compliment

---

comment on this...

Na místě nás očekával obří sál s pódiem, oponami a osvětlovacími rampami. Přicházeli řečníci a všichni měli tolik co říct. Pak vždycky dali někomu za něco nějakou cenu a udělili mu slovo. A on se rozhovořil, jak těžce se mu začínalo, jak měl každý den nejvýš tři čapáty a něco té vody, ale nikdy se nevzdal a pořád pracoval, jak chtěla maminka, ach ano, maminka, ta kdyby tu teď byla, ta by koukala, že jenom k snídani mu dneska přinesou čtyři čapáty a do toho všeho má tuhle cenu. A po něm další oceněný a pak další. Nejlepší mladý podnikatel, nejlepší starý podnikatel, nejstarší mladý podnikatel, nejbohatší chudák, nejsympatičtější podnikatel, nejelegantnější podnikatel, nejpodnikavější podnikatel, nejvíc zaneprázdněný podnikatel (ten nepřišel), podnikatelka. Cena za cenou. A do toho taneční výstupy, mluvené předěly, pětačtyřicetiminutové komické vložky.

Čtyřicítka dětí z mojí školy seděla vzadu a dívala se. To, co se dělo na pódiu, je zajímalo jenom chvíli, pak si našly zábavu spočívající v přelézání z jedné řady do druhé tak, aby to student sedící v cílové řadě nečekal a nedokázal tomu zabránit. Ty děti jsou totiž tak úzké, že než se nadějete, sedí vedle vás na sedadle a přestože vás trochu omezí, v pohodě se tam vejdou. Napřed jsem je okřikoval (šeptem tedy), ať to nedělají, že tohle je vážná chvíle, protože ten tlustý pán, co právě přebírá cenu, začínal kdysi s jedinou rupií v děravé kapse a ony by se měly snažit, aby jednou byly taky tak úspěšné a tlusté jako on. Pak jsem je prosil, ať u toho aspoň neřvou. A potom jsem zjistil, že to dělají špatně. Kdyby útočily v trojicích, takže dva by vždycky toho obránce roztěkali předstíraným pokusem o průnik a třetí by na to sedadlo skočil, měly by velkou pravděpodobnost úspěchu. Ukázal jsem jim to ve spolupráci se dvěma obzvlášť vnímavými lumpy, se kterými jsem se na tomto postupu domluvil (šeptem tedy).

Principál tam nebyl. Šel si se svou manželkou sednout někam dopředu mezi významné hosty, protože se ukázalo, že se na tuhle akci dostavil především proto, že si chce různým taktickým manévrováním a sebeprosazováním zajistit na příští rok jednu tu cenu pro sebe. To ovšem neříkám, aby to vypadalo jako špatná věc, to je normální manažerská práce vedoucí ke zviditelnění celé školy. Rozhodně tam ovšem nebyl, takže úlohu rozumné osoby převzala Yrla, která to ale taky nevydržela dlouho. Nakonec nás ukáznil jeden osvětlovač tím, že nás osvítil. To je docela nepříjemná věc, když na vás namíří dvě pětadvacetikila a úplně cítíte, jak to nejen svítí, ale i pálí. Myslím, že Asijská unie by tu měla nařídit používání ekologických svítidel, z těchhle se fakt dělá horko jak v pekle.

Na závěr tohoto večera se děti seřadily ve foyer, principál se postavil v čelo šiku a najednou, kde se vzal, tu se vzal, rajasthanský ministr školství! Děcka, principál a pan ministr na společné fotografií ve slavnostních prostorách Maharana Pratap Auditorium. To by teda Maharana Pratap koukal! Proto pan principál tak potřeboval, abych tam byl, chtěl, abych udělal tu fotku. Druhý den se bohužel ukázalo, že osvětlení toho místa a blesk foťáku propůjčily principálovi poněkud oligofrenický výraz (efekt červených očí je dobře známý, efekt debilního ksichtu už tolik ne a přesto se někdy dostaví). Trošku jsem potom tu fotku opravil, takže teď si ji může dát na stěnu nad svým stolem.

Do Maharana Pratap Auditorium jsem se pak podíval znovu, když měla výroční besídku školka, do které chodí principálův čtyřletý synek. Předškolní děti tam předváděly docela náročné scénické výstupy a celé to bylo velmi výpravné. Zase byly projevy, ředitelka školky mluvila, maminka jednoho dítěte mluvila, maminka druhého dítěte mluvila, hosté mluvili. A všichni mluvili naprosto zparchantělou řečí. Oni v půlce věty přepínají mezi hindštinou a angličtinou! Já fakt nevím, tak oni bojují za nezávislost, potom pravidelně slaví, jak se zbavili Britů, a pak když mají někde promluvit, spustí anglicky. Jejich národní obrození musí zřejmě teprve začít. Byl tam jeden rozhlasový komentátor, představovali mi ho, že prý je velmi známý, tak jsem se ho ptal, jestli taky mluví napůl anglicky, když je ve vysílání. A on, že jo. Je to tak jednodušší. No, to nevím... Říkal jsem mu o obrození a on se ptal, jaký anglický výraz se pro to používá. To byl problém hned dvakrát. Nemohl jsem to slovo najít, nakonec jsme se dohodli, že nejpříhodnější výraz je "resurgence", ale hlavně jsem ho potřeboval přesvědčit, že nehledá anglický, ale hindský výraz a jestli ho nenajde, obrodí prd.

Minule jsem měl úpal, to je asi trochu horší. To je člověku fakticky direktně zle. Ale co - člověku - přímo mně je zle! Ležím jako mátoha a nic do mě není, potácím se na hranici příčetnosti a kdyby mi dali hlasovací listek o přistoupení k Evropské unii, zaváhal bych. Jo, až takhle. Teda - nehlasoval bych pro přistoupení, to zase ne, světového názoru úpal nezbavuje, ale zaváhal bych, jestli vlastně nechci spáchat sebevraždu tím, že to odsouhlasím. Ano, taková svině je úpal.

To ten úžeh je lepší, tím jsem prošel teď. Je to taková rychlovka - jak to přišlo, tak to odejde, jak říkavala jedna z četných babiček v některé z mnoha rodin, jichž jsem byl za svůj dlouhý život členem. Stačí s tím správně zacházet - pít. Australský ležák Foster’s, vodu, čaj, kafe, když je toho hodně a když to teče, stačí jenom zkontrolovat, jestli to není žíravina nebo ropná látka, a rovnou to vypít. A to bolení hlavy, asi nejprotivnější příznak toho stavu, po tom pití přejde. Taky není úplně špatně si tou vodou přímo pokropit hlavu, vypadá to sice trochu výstředně a indické děti v parku to začnou hned dělat taky, ale nakonec je to zábava a když to pomůže... Někoho prý ta hlava začne bolet až po čase, až někdy večer, takže ta protiopatření dělá se zpožděním, ale já to tak nemám.

written by  ac on March 10, 2013 from Jaipur, India
from the travel blog: TrippinInTheeYah
Send a Compliment

---

comment on this...

Problém nastal, když se v ulicích dost rozjeli a třeba tady v Jaipuru zbušili nějaká benga v civilu, sotva je poznali. Asi to tak muselo skončit, když měli už při nástupu v jedné ruce indickou ústavu a v druhé co největší kámen. Někteří měli na prstech navlečené stylové knuckledustery (tomu se u nás snad říká boxer, já se do zbraní nerozumím) ve tvaru paragrafu. A tím, že tloukli ty tajné, co je přemlouvali, ať jdou domů, prý jenom realizovali svoje nikým nezadatelné právo na stávku. Takový je jejich právní názor a ten je jako většinový názor právníků závazný. Když se v divoké televizní debatě zeptal někdo z publika, jestli je vůbec správné, aby právníci zastupující stát měli právo stávkovat, odpověděl právnický odborář velmi hlasitou otázkou: „Kdo to řek'?“

A to, že pak mlátili i uniformované policisty hlava nehlava (i když podle televizních záběrů to mlátili spíš hlava), to vysvětlili tím, že ti v uniformách jim bránili v tlučení těch v civilu.

Když se ti policajti vrátili večer domů, naštvaly se jejich manželky. Taková policajtská panička běžně akorát vyklepe tomu svýmu prach z úboru a po večeři mu přeleští obušek. Ale tentokrát fňukal, že dostal na budku a že má na tváři šrám po zásahu výtiskem zákona o služebním poměru v plném znění včetně novel. A začaly je hecovat, ty svoje příslušníky: „Nikdo se za vás nevezme, nechají vás tam zabít, to vy byste teď měli stávkovat!“ Ale manželé jim na to řekli, že to nejde, policie fakt stávkovat nesmí. A tak hned druhý den vyšly do ulic policajtské manželky. Vzaly si pěkné barevné šaty, aby jim to slušelo, některé měly nové šátky, co si ještě večer narychlo koupily, a šly. Nemlaťte naše muže! Právníci jsou paraziti, co pomáhají zločincům tím, že je ještě hájí!

V pondělí ráno ve škole nebyla. Když jsme asi v jedenáct hodin dělali soutěž o indickou Superstar a u tabule se střídali studenti, kterým jsem půjčil svou baterku (to jako svítilnu), aby předstírali, že je to mikrofon a zpívali „Row, row, row the boat“, objevila se Pooja a místo školní uniformy na sobě měla velice pěkné šaty. Pořád mi chtěla něco říkat, ale já jsem na ni dělal, že teď to nejde, že teď je představení. Pak už tam najednou zase nebyla.

Po vyučování jsem strávil ještě nějaký čas v diskusi s Nikhilem, jehož inteligenční kvocient se stale ještě plazí po dně jeho možností a nechce se odrazit. Jednoduché úlohy strašně komplikuje a při jejich řešení se pak zamotává.

Když jsem opouštěl školu s asi patnáctiminutovým zpožděním, objevila se trochu udýchaná Pooja v těch svých šatičkách a že musím jít s ní, slíbil jsem to přece. A já, že klidně, akorát jsem si myslel, že nic nebude, když nebyla ve škole. A co se vůbec stalo, že ráno nepřišla? Ále - ráno se jí tak točila hlava, že fakt nemohla do školy. I vyšli jsme.

Šlo se severním vstupem do slumové oblasti, u třetího kravince kolem prasečího bahniště, přes močál po povaleném stožáru vysokého napětí, psím náměstíčkem - a byli jsme tam. Pokojík dvakrát jeden a půl sáhu, většinu zabírá postel - tvrdá deska a přes ni závěs - na které spí, jí a studuje Pooja i Jitu. Vaří se na podlaze.

Když jsem tohle všechno o chvíli později vyprávěl svému domácímu a dostal jsem se k místu, kdy mi Pooja nabídla oběd, řekl: „No, doufám, že jsi to přijal, určitě to tam půl dne připravovala, proto nejspíš nešla do školy...“ A já na to: „Jak to...?“ A on: „Tak to je snad jasný, ne?“

Nevím, jestli jsem někdy před tím na takové návštěvě byl. Vím - nebyl.

Opožděně podávám toto hlášení o průběhu školního výletu do pamětihodné zahrady Jantar Mantar v centru města Jaipur.

Studenti byli při zahájení výpravy v 8:15 před budovou školy rozděleni do osmi družstev o početnosti pěti až sedmi členů. Kapitány družstev byli studenti osmé třídy, kteří nesli vlajky různých barev, ostatní pak byli označeni páskou příslušné barvy uvázanou na levé ruce. Většina studentů byla schopna podat mi levou ruku k uvázání stužky na první pokus, dvěma studentkám se to povedlo až napotřetí.

Odpovědnost za udržování kompaktnosti i neklesající mohutnosti strukturované jednotky byla distribuována mezi jednotlivé kapitány metodou per partes, pro získání úplné jistoty jsem útvar ještě trvale obíhal metodou německého ovčáka. Ušla-li děcka toho dne v úhrnu zhruba dva kilometry, já jsem jich uběhl tak dvanáct.

Při cestě autobusem do města vyzval principál všechny děti, ať ve voze mlčí. Smysl příkazu mi do této chvíle uniká, já bych je právě přesně v tomto místě a čase nechal, ať si povídají. Děti měly podle pokynu celou cestu položený jeden prst na rtech a když se jich principál na něco zeptal (jako že se jich v jednom kuse jednotlivě na něco ptal), mluvily přes ten prst. V ostatních se očividně hromadila nevyřčená slova.

Při nákupu vstupenek došlo k politováníhodnému incidentu, za který se dodatečně omlouvám. Pokladní, který nemá čtyřicet rupií nazpátek a jako vysvětlení uvádí, že se tomu nemůžu divit, protože problém s drobnými on má přece každé ráno, není idiotem, za kterého jsem jej nesprávně a ukvapeně označil, ale standardním indickým pokladním, který svým intelektem přispívá k tomu, aby Indie byla tím, čím je.

Před vstupem do zahrady se k nám připojila principálova starší sestra Pratima. Uvnitř sehnala indického průvodce, který dětem v jejich hindštině vysvětlil, jaký je princip a účel různých staveb a zařízení, která se v zahradě nacházejí. Překvapilo mě, že studenti ho poslouchali, i když jsem později několika otázkami zjistil, že pokud pochopili byť jen jedinou věc z toho, co říkal, sami doteď nevědí, která věc to byla. Při výkladu samotném však překvapivě působili dojmem školní exkurze. Tuto náhlou improvizaci paní Pratimy jsem tedy ocenil.