Ale až tomuhle přivyknu, vlítnu na tu hindštinu a naučím se ji ek do. Ano, hádáte správně, to je hindsky raz dva. To se zase nebudu tvářit, že neumím hindsky do pěti počítat: ek, do, tin, čar, pač. To je dobrý, co? To jsem si klidně mohl vymyslet. Možná jsem to i udělal.

written by  ac on February 11, 2012 from Jaipur, India
from the travel blog: IndiaJourney
Send a Compliment

---

comment on this...

Do těch dutých smažených šišek se dá taky nalít některá z jejich omáček nebo se to naopak vezme do ruky a ta omáčka se tím nabírá. Oni tady vůbec používají pečivo místo příboru. Odtrhnou si třeba kousek toho svého čapáty, ohnou to v ruce a naberou na to cokoliv jiného. Jsou v tom docela zruční.

Takže pán na obrázku prodává vlastně jenom takovou gastronomickou pomůcku. Je jako zmrzlinář, co má na svém vozíčku tolik oplatkových kornoutků, že ti, kdo nevědí, se ptají: "Tady se jedí takovéhle malé karnevalové čepičky? To jsou věci!"

V takové chvíli můžete zareagovat jedním ze dvou způsobů. Buď velmi rychle propočítáte, jakou hybností disponuje jeho tělo, když opustil motorku, co jela asi tak třicet kilometrů za hodinu, trochu se zbrzdil tím, jak si dřel nohy o ta řídítka, a může i s helmou vážit zhruba sedmdesát kilo, a výsledek vám řekne, jestli je reálné pokusit se ho chytit a zachránit před ošklivým pádem. Nebo se můžete řídit instinktem a když na vás něco letí, uhnete a necháte to, aby se to za vámi rozpláclo na zemi. Mám tenhle instinkt. Přistál přímo na takové větší tmavě šedé hromadě, která se pod ním rozpadla na prach. Vím, jak to původně vypadalo, protože vteřinku předtím jsem kolem toho šel. Byla to buď vzácná třetihorní vyvřelina nebo hovno. Vyskočil a sklepal to ze sebe, jako by šlo o to druhé. Zkontroloval, že se mu nerozbil mobil, trochu zabědoval nad prodřenými kalhotami (asi od těch řídítek) a pak už bědoval jenom nad tím zničeným předním kolem. Snad mu nic nebylo, pomoc odmítal, nemluvil anglicky a co já pro něj můžu v hindštině udělat, počítat do pěti? Tak jsem ho tam nechal.

Jeden instinkt tedy nemám - reportérský. Vůbec mě nenapadlo to vyfotit. Došlo mi to až po opadnutí šoku nějakých pět minut a čtyři sta metrů potom. No co, hlavně že to dobře dopadlo. Kolo mu jistě někdo spraví a on bude mít zvečera doma o čem povídat.

"Tak co, Rakeshi, jaký jsi měl dneska den?"
"No, to si nech vyprávět, Veejayi! Na Ajmer Road, tam, co začíná Nirman Nagar, jsem narazil na jednoho cizince..."

Nebo saji kahalva - to je taková hustá, trochu sladká kaše udělaná z mlíka a nahrubo umleté pšeničné mouky. Prostě kupicová kaše. To mi přinesli a já jsem jim řekl, že tuhle věc vám kydnou do dlaně pohostinní síkhové, když navštívíte jejich chrám. "Dobře, Pavel, ano, to je přesně ta věc."

A pak všechny ty body zase ztratím, když se popáté zeptám, jak se jmenuje taková ta žlutá oplatka velikosti krátkohrající gramofonové desky. "Ale Pavel, to je přece papar, říkali jsme si to už tolikrát..."

written by  ac on February 14, 2012 from Jaipur, India
from the travel blog: IndiaJourney
Send a Compliment

---

comment on this...

Prádelní šňůra, kterou teď mám, pochází z obchodu, kde nemají vůbec nic jiného než prádelní šňůry.
"Kolik?" ptám se.
"Za jeden metr ... deset rupií."
Zdálo se mi, že zaváhal, než řekl to číslo. Buď si potřeboval vzpomenout, jak se anglicky řekne deset, nebo přemýšlel, jak vysokou částku ještě unesu. Deset rupií jsou čtyři české koruny.
"Uděláme to jinak: dám padesát za tenhle kus, co tu leží."
Škodolibě se usmál: "Ano, pane, padesát."
Tak jsem mu dal padesát a on pro mě začal motat tu šňůru. V půli motání se zarazil, zase to rozmotal a začal to přeměřovat. "Jenom pro kontrolu."
A bylo to osm metrů. Tak to mi řekněte - on celý život prodává šňůry, musí se mu o nich i zdát, a pak neodhadne, jak je to dlouhé.
"Jsem čestný člověk, držím slovo," řekl mi hrdě, ale zklamaně.
"To je dobře. A taky držíte moji šňůru."
Dal mi ji nerad, ale dal mi ji. Připadal jsem si jako mistr světa v obchodování, dokud jsem si neuvědomil, že té šňůry potřebuju nanejvýš, ale nanejvýš tři metry. Teď mi tedy chybí dvacet rupií a přebývá pět metrů špagátu... Ale co, každý obchod má prý dopadnout tak, že obě strany jsou mírně nespokojené. I když si myslím, že tuhle poučku zformuloval někdo, kdo zrovna nutil druhou stranu k nějakému ústupku a sám se tvářil jako chudák.

Mohl bych se tam vrátit a svůj přebytek mu prodat. Udělal bych mu cenu. Nebo to dám hospodyni. Za pět metrů by mi mohla udělat něco hezkého tou svojí hlavou.

Kdepak, není to jako v hotelu v Singapuru nebo třeba na Phuketu, kde jsme to jenom dali do pytle u dveří a ono se to do odpoledne vypralo. Už před časem jsem došel k tomu, že pokud jde o moje kořeny, pocházím z intelektuálně buržoazních poměrů. A měl bych udělat něco pro to, abych se do nich někdy vrátil. Teď to teda beru velkou oklikou.

written by  ac on February 15, 2012 from Jaipur, India
from the travel blog: IndiaJourney
Send a Compliment

---

comment on this...