Po krátkém představení lodi, kdy se např. dozvídáme, že vodu máme nabírat min. jednou za dva dny bez ohledu na ukazatel stavu (jak říká majitel lodi - přeci jenom stroje jsou jen stroje, že?), absolvujeme krátký výcvik ovládání lodi, který jsme si připlatili. Investovaných peněz rozhodně nelitujeme. Kromě několika rad (např. ta, že je dobré si pamatovat, kam se chce člověk vrátit) zkušební projížďka ukazuje, že občas nefunguje přídavný manipulační motor na přídi. To jsme schopní ještě rozdýchat, ale horší je, že při parkování v marině po výukové projížďce odešla i převodovka, takže motor se vesele točí, kdežto lodní šroub smutně stojí. Doklouzali jsme ke břehu tak tak. Instruktor se zachoval jako ostřílený námořník – popřál nám hezkou dovolenou, nahlásil závadu a zmizel. Aspoň to nebylo na nás...

Během opravy převodovky jsme se vyrazili podívat do centra městečka Sneek. Měli jsme to štěstí, že jsme narazili na jakýsi pouliční festival. Na každém druhém rohu bylo pódium s nějakým „performance“ – koncerty, pohybová vystoupení apod. Vypadalo to, že každý z tohoto městečka musí/chce ukázat, co umí. Opravdu nevšední zážitek.

Zpátky jsme se vydali akorát včas – to jsme poznali podle toho, že místní policie vypisovala pokutu za nezaplacené parkování jedno auto před námi... (ale na naší obranu musíme dodat, že jsme si vůbec, ale vůbec nevšimli, že by se mělo někde něco platit).

Hurá. Opraveno, vyrážíme.
Jsme trochu nervózní, což se při první samostatné plavbě dá čekat. Možná tomu ale přispívá i velice nepříjemný pištivý zvuk z přístrojové desky. Pošťourání se v přístrojovce párátkem nepomohlo, takže jsme místo, ze kterého se zvuk ozýval, přelepili náplastí. Pak už se to dalo vydržet.

Další cesta byla v podstatě bez problémů. Pokud tedy člověk nepočítá, že přestal splachovat záchod. Existují ale i jiné cesty, jak dostat vodu do mísy, takže nás to nechává v klidu.

Dorážíme k marině Earnewald, ale nemáme odvahu zajet přímo do ní (neumíme parkovat). Nakonec se vyvazujeme podél břehu (je to podstatně jednodušší), na kterém je napsán pro nás naprosto nepochopitelný název ve smyslu „blabla bla NE mezi 22:00-7:00 bla bla bla“. Soudíme, že to znamená, že nás nebudou žádné jiné lodě rušit a spokojeně usínáme.

Druhý den znamená, že jsme v podstatě již zkušení kanáloplavci, takže si můžeme dovolit vzít i návštěvu. Máme vyzvednout holandského kamaráda Rogiera a jeho dva kámoše.
Díky problému s lokací srazu projíždíme náš první zvedací most. Dvakrát. Obsluha mostu si musela myslet, že se nám to asi moc líbilo, když skrz něj jezdíme tam a zpátky. Kdo by to za 1,1 EUR nebral, že?

Rogierovi kámoši jsou blázni. Vyzvedáváme je cca na půl cesty, kam dojeli na kolečkových bruslích.

Průběh cesty je zřejmý z fotek. No comment...:-)

Jeden z nich (Eelco) ale brzy odpadává a skoro celou cestu prospí (je DJ a moc toho nenaspal).
Když nespí, tak vymýšlí krávoviny – třeba jako že se otevře zavřený most, když k němu dojedeme dost blízko. No, neotevřel se. Horko těžko nakonec vycouváváme a ani jsme moc neotloukli vedle stojící lodě.

Po několika vypitých vínečkách, pivíčkách a zlikvidování několika dobrůtek plavbu končíme v městečku Dokkum, na kouzelném místě přímo pod ukázkovým větrným mlýnem. Zde (již zase sami) i přespáváme a kocháme se tímto pohádkovým zákoutím. Opravdu super.

Po pikniku na břehu vyrážíme dál a dojíždíme do městečka Leeuwarden.

Poprvé vytahujeme naše bicykly a projíždíme městečko skrz na skrz. Ne že by to dalo zas tak velkou práci.

Památník rodačky MataHari jsme sice minuli, ale jinak jsme skoukli ostatní zajímavosti – nejvíc na nás zapůsobila asi nedostavěná věž alá Pizza.
Tato se ale na rozdíl od své slavné sestřičky začala naklánět už v průběhu stavby, tak se na to nakonec vybodli – i když jim to ještě pár let trvalo, než jim došlo, že takhle to dál fakt nepůjde.

Podle itineráře nás čekala dlouhá trasa. Přesto, že jsme vyrazili poměrně brzy, tak se to nedalo stihnout. Proto končíme již ve vesničce Echtenerbrug, kde si vychutnáváme další jeden úchvatný západ slunce.

Před tím jsme si ale vyzkoušeli, jak donutit samoobslužný zdvihací most, aby nám uhnul (musel nám rukama nohama napovědět děda, který seděl opodál na lavičce).
Při parkování před jiným mostem jsme pro změnu zjistili, že parkujeme někomu na zahradě. Zjistili jsme to poté, co k nám nějaký pán přišel, zeptal se, odkud jsme, a když zjistil, že jsme beznadějní suchozemci z Čech, tak jen řekl, abychom si to převázali trochu lépe:)
Friesland je zemědělská země (co taky jiného mají na takové rovině dělat, než farmařit, že?). Celou cestu sledujeme nejrůznější zvířátka a ptáky. Někteří z nich jsou tak drzí, že nám skáčou při večeři po stole (ptáčci – ne koně, krávy ani ovce:).

Jediná nepříjemnost, která nás dnes potkala, se týká pro změnu naší lodičky. Nějak povoluje kormidlo, takže již není tak citlivé, jako na začátku. Udržet ji v rovině teď znamená pořádné kroucení kormidlem a neustálou pozornost. Ale nakonec se na to zvyknout dá. Doufejme jen, že se to nezhorší – jinak jim tu loď přivezeme zpět po kouskách.

written by  helebart on June 16, 2009 from Echtenerbrug, Netherlands
from the travel blog: Holandsko na lodi a další zastávky (Helásek & Vašek)
Send a Compliment

---

comment on this...

Krátce se zastavujeme v městečku Sloten. Je to jedno z 11 Frieských městeček, která jsou asi historicky nějak významná. Asi tím, že vůbec existovala. Musíme ale uznat, že tu je hezky a smažené krevetky v přístavním bistru jsme zhltli během chviličky. Nechybí ani klasický větrný mlýn a kupodivu i náznaky jakéhosi „opevnění“. Kdesi jsme četli, že tak mohl vypadat Amsterdam, než se stal velkým. No nevím – to muselo být opravdu, ale opravdu hodně dávno...

Pro velký úspěch z pondělí opakujeme grilování. Jednak to vyjde pořád nejlevněji (překvapilo nás, o kolik dražší pro nás západ pořád ještě je) ale hlavně - je to výýýbornýýý a navíc u toho můžeme jen tak odpočívat. Jediná nevýhoda je, že nás neustávající vítr tak vyfoukal, že jsme dokonce museli v lodi najít topení. A světe div se – fungovalo. A parádně, všechna čest. Klidně bychom si mohli udělat z lodi saunu. To, že byla vevnitř trochu cítit nafta, jsme vůbec neřešili. Nejsme malicherní ;-)
Díky topení jsme se rozehřáli natolik, že jsme při cyklovýletu po městečku Heeg, kde jsme zaparkovali na noc, dostali hroznou chuť na mojito. Bohužel buď jsme jeho název neuměli správně zachrochtat, nebo ho prostě neznají (pardon, jedna slečna v baru ho znala z televizní reklamy, ale neměla mátu). Po obejití několika podniků nám to už bylo blbý, takže jsme nakonec skončili s ginem a tonikem. Což ale rozhodně nebylo k zahození. Tak jako celý den.

written by  helebart on June 17, 2009 from Sloten, Netherlands
from the travel blog: Holandsko na lodi a další zastávky (Helásek & Vašek)
Send a Compliment

---

comment on this...

Proto jsme se rozhodli, že si uděláme polední siestu. Skvělý nápad! Nicméně plán zakotvit u kraje jezera, které jsme přejížděli, se již jako tak skvělý nápad neukázal. Za to jsme ale vyorali první jarní brázdu kotvou přes půlku zátočiny. Nakonec jsme to tedy vzdali, vyndali úlovek (kromě kotvy i spoustu bahna, rostlin a škeblí) a potupně se opět vyvázali u břehu.

Nicméně siestu nám to nakonec nijak nezkazilo, dokonce nás celou dobu kontrolovalo sluníčko, takže se nám podařilo (schovaní se za větrem) i trochu spálit.
Odpoledne jedeme směrem k Iljsmersee. Polední přestávku jsme trochu přetáhli, takže se rozhodujeme zůstat již v městečku Hindeloopen (další z Klabzubovi 11).

Na pobřeží sbíráme mušličky a hlavně pozorujeme blázny, kteří surfují s kitema. Mají to tady ideální – v podstatě zaručený vítr a poměrně daleko mělko, což se jim evidentně občas hodí. Jen teplota by mohla být vyšší.

Poprvé za cestu parkujeme v maríně – je totiž úplně prázdná, tak toho využíváme k tréninku trefování se couváním do určeného parkovacího místa. Ne že by to šlo samo, ale trefujeme se (a to i přes to, že v závěru opět přestal fungovat manipulační motor na přídi).

Při prohlídce městečka/vesničky narážíme na malé historické zdymadlo – úzký průplav, dřevěná vrata ovládaná evidentně ručně minimálně dvěma chlapy. Vůbec celá vesnička (a nejen tato) nám připadá jako skanzen. Jaké je ale naše překvapení, když zjišťujeme, že tímto zdymadlem bychom měli zítra jet! Nemůžeme uvěřit, že se do něčeho takového máme vejít a že to bude fungovat... No, uvidíme zítra – jinou šanci, jak se dostat odsud, v podstatě nemáme.

Vyrážíme totiž oplatit našim pondělním návštěvníkům jejich návštěvu na lodi (příště si asi dají pozor:) – k Rogierovi do Vlaardigenu (kde později přespíme) a k Yoerimu (a Viktorii) do Rotterdamu na ruskou večeři.

Aby to bylo spravedlivé a Eelko nepřišel zkrátka, tak si jdeme chvilku po půlnoci dát ještě mojito k němu do práce – do klubu, kde hraje. Bohužel to vypadá, že i tady mojito znají jen z TV a navíc pouštěnou hudbu my neznáme vůbec (jsme na ni moc staří), takže brzy zařazujeme zpátečku a jdeme k Rogieremu na nafukovací (skoro-vodní) postel. Minimálně se při každém pohybu na ní stejným způsobem rozhoupe.

written by  helebart on June 19, 2009 from Sneek, Netherlands
from the travel blog: Holandsko na lodi a další zastávky (Helásek & Vašek)
Send a Compliment

---

comment on this...

Nikam nespěcháme, veškerý další program jsme zrušili (po zkušenosti z předloňského průletu Delfama), takže pouze v klidu procházíme městem. Asi máme štěstí, ve městě je zrovna festival Holandských herringů a piva. Smůla je, že Vašek pivo nemůže (protože odpoledne vyrážíme „nach Deutche“) a Helča ho pořád ještě nepije. Do herringů jsme z bezpečnostních důvodů nakonec taky raději nešli – jedná se o syrovou rybku, která se v podstatě celá najednou strčí do pusy a sní. Chuť jsme si ani nemuseli nechávat zajít – zdrhla někam sama.

Sledujeme tedy pouze doprovodný program (vystoupení, koncerty) a prohlížíme stánky.
Poměrně znavení dorážíme zpět domů, balíme se a vyrážíme do Mannheimu (DE), kde máme zamluvený hotel před naší poslední zastávkou na cestě zpátky.

My se ale převážně věnujeme něčemu jinému - zrovna se tu koná nějaký městský festival.Co bychom ale nečekali – mohlo nás to napadnout – tentokrát byl všude, kam jsme vkročili. Jak vidno, i němci se umí bavit a nejsou to jen studení čumáci, jak je máme trochu neprávem zaškatulkované. Steak u dobrovolných hasičů sice nebyl nic moc, ale wafle od skautů to napravila. Perfektní je, že si tu nehrajou na plastové nádobí – např. kafe u stánku člověk dostane do normálního hrníčku jak od babičky, chvilku se s ním prochází a pak ho zase vrátí zpátky. Počítáme, že doma by byla návratnost tak 1:10. Taky něco jako vstupné tu nemá své místo. Holt se máme přeci jen ještě co učit.
Procházíme se, sledujeme nejrůznější výstavky, expozice, workshopy, vystoupení, koncerty (nejlepší skladba byla „zkouška zvuku“:) a jiné happeningy.