Loading...
Start a new Travel Blog! Blogabond Home Maps People Photos My Stuff

IndiaJourney

a travel blog by ac

Trip to India, winter&spring 2012
view all 745 photos for this trip

Show Oldest First
Show Newest First

Eliška Pomořanská

Jaipur, India

V jedné z uliček v centru města předváděla své vystoupení holka, která byla v minulém životě Eliškou Pomořanskou, manželkou Karla čtvrtého, co ohýbala meče a jiné kovové předměty. Dostal jsem se na V.I.P. místo ve skyboxu, byla to střecha prasečího chlívku, odkud jsem to všechno natočil.

http://youtu.be/Aa1CZtwi4EI


permalink written by  ac on February 21, 2012 from Jaipur, India
from the travel blog: IndiaJourney
Send a Compliment

Základ života

Jaipur, India

Škola je přípravou na život, měla by být. V životě se s vámi nikdo nebude mazlit (aspoň občas by to bylo příjemné, ale nebude a nebude), takže ani škola se s vámi nepomazlí. Život bude někdy pěkná otrava a ve škole se na to můžete připravit. V životě budete dosahovat výsledků částečně vlastním přičiněním a částečně náhodou, ve škole zrovna tak. V Indii je život jeden velký zmatek. Hlavním dorozumívacím prostředkem je křik. Věci se nikdy nedodělávají, nejpozději těsně před dokončením se opouštějí a jde se dělat něco jiného nebo nic. Postupy, které se buď osvědčily (velmi málo případů) nebo je používali Angličani před rokem 47 (skoro všechno), se nevysvětlují, nezkoumají, ani nerozvíjejí, prostě se používají. A když už se něco dělá, určitě se dělá větší množství věcí najednou a u všech se křičí.

Tahle škola je ideální přípravou na skutečný indický život. Dneska se moc divili, když jsem jim řekl, že na všechny otázky musí očekávat různé varianty odpovědí, jinak nemá cenu je klást. Takže když se zeptají "Můžu odejít na lekci tance, pane?" musí očekávat, že jednoho krásného dne k nim přiletí odpověď "Ne!". A dneska byl opravdu moc krásný den. V půlce písemného testu se neodchází nikam, škola není holubník. A když se pak začnou dovolávat učitelky tance (jmenuje se Manisha Sharma, je moc hezká a milá, umí vrtět jako málokdo a já mám pro ni mimořádnou slabost, ale co je moc...), uchýlím se ke křiku i já. "Sednout a psát test, kdo si nemůže pomoct a musí tančit, dostane nulu!" A to křiknutí slyší dírou v podlaze principál, který je o patro níž a zrovna se ptá Manishy, proč nemá nikoho na lekci tance, a já ho tou dírou vidím, jak si bere hůl a jde sem nahoru mi jako pomoct. Tak mu jdu naproti a chytím si ho na schodišti a říkám mu, ať mi na ně teď neřve, že už jsem si je seřval sám a že tančit nepůjdou, protože napřed bude kázeň, pak testy a pak teprv všechno ostatní. A on souhlasí a já mám pocit velkého vítězství, dokud se nevrátím do té třídy, kde je bordel jak v tanku a všichni tam řvou. Ale když mě vidí, ztichnou. Pomyslím si, že jsem tu autoritu získal docela rychle, a pak vidím, že se dívají za mě, na principála a jeho hůl. Ale co, taky dobře, hlavně že chvíli nezlobí.

O jeden okamžik později vstoupí do mé třídy (nebo spíš do toho kouta, kde je ta moje skupina) jiný učitel a začne tam usazovat cizí děti. Píšou taky nějaký test a on nechce, aby opisovaly, tak je náhodně distribuuje po parcele na různá místa, kam se ještě vejdou. A když to dítě protestuje, že tady sedět nechce, protože je tu fakt děsná špína, začne na něj řvát, ať nekecá a usedne. To všechno dělá uprostřed mých žáků, kteří něco píšou a měli by mít trochu klidu na přemýšlení a na opisování, a směrem ke mně se usměje: "Jojo, pane, ty děti...". V dítěti bych tentokrát ten problém nehledal, pane kolego...

permalink written by  ac on February 22, 2012 from Jaipur, India
from the travel blog: IndiaJourney
Send a Compliment

Druhá Pooja

Jaipur, India

Nemůže se to psát Poota, když ona pak chce, abych to vyslovoval jako Půtža. Musí se to psát Pooja. A už jsem tu viděl i jmenovky se jménem, co se psalo právě takhle. Třeba nějaká doktorka Pooja Singh to má napsáno na své ordinaci, chodívám okolo. A ta Pooja, co jí ve třídě trochu nadržuju (ale já tam trochu nadržuju všem, tak to pak snad ani není nadržování), to bude taky jednou doktorka nebo něco. Je to chytrá holka.

A v té samé třídě je ještě jedna stejnojmenná, která je trochu problematická. Chodí mi zásadně pozdě a trvá jí to vždycky nejmíň tak hodinu, než se rozmluví. Jako staré elektronkové rádio. Ale ona není stará, neřekl bych, kdyby se to dělo mně. Nažhavit po ránu moji katodu je na desítky minut, ale takové dítě...

Promluvil jsem o tom opatrně s principálem. Musel jsem opravdu opatrně, protože vždycky když mu řeknu jméno nějakého žáka, začne to jméno vyvolávat na celou školu, ještě než dokončím větu, a nutí toho nešťastníka, aby si přiběhl pro svůj trest, protože o nic jiného přece nemůže jít. A já ho chci třeba pochválit... Takže musím to jméno říct až na konec: je tu jeden student, který mi dnes opravdu udělal radost, pane řediteli, protože se zlepšil a taky už rovně sedí a jeho kázeň - jedna báseň, a tím studentem je... Jako při udělování cen Filmové akademie.

A podobnou oklikou jsem to vzal, když jsem chtěl něco zjistit o téhle nemluvné holce. A dozvěděl jsem se, že tahle Pooja má otce, který všechny prachy, co jeho rodina někde sežene, okamžitě prochlastá. Ráno si seřadí rodinné příslušníky podle velikosti a připraví je o všechny peníze a věci, co by se daly prodat, a pro jistotu jim všem nabančí. Teprve pak si může Pooja utřít slzy, olízat rány a jít do školy. Asi jí začnu nadržovat ještě o trochu víc než té první.

permalink written by  ac on February 22, 2012 from Jaipur, India
from the travel blog: IndiaJourney
Send a Compliment

Jantar Mantar

Jaipur, India

V historickém centru Jaipuru je taková zahrada a v ní je všechno úplně jinak. Je tam čisto, jsou tam udržované trávníky, jsou tam plně vybavené záchody (moc se omlouvám, ale já už to mám jako kritérium, protože čistý záchod evropského typu, to je taková bomba...) a hlavně jsou tam úplně nevěřitelné stavby. A platí se tam vstupné, nějaký pakatel. Ty stavby jsou zařízení pro astronomická pozorování a jsou jich tam desítky. Jedna z nich je úplně monumentální, taková věžostěna, která začíná asi šest metrů hluboko v díře a pak z té díry trčí ještě víc než dvacet metrů do výšky. Asi u páté z těch konstrukcí jsem si uvědomil, že mám úžasem trvale otevřenou pusu a musel jsem si ji ručně zavřít. Je to všechno z osmnáctého století a slouží to různým účelům: určování času, určování polohy planet, předpovídání zatmění slunce a měsíce a já nevím, k čemu všemu ještě. Taky monzuny se tady předpovídaly, protože jejich příchod má souvislost s ročním obdobím a fází měsíce. Každé to zařízení se jmenuje Yantra a pak něco. Třeba ta největší stavba je Samrat Yantra - samrat je podle mě něco jako "obří" a yantra je nějaký obecný výraz pro zařízení typu slunečních hodin.

Celá ta zahrada se jmenuje Jantar Mantar (nebo Yantar Mantar).


No, lézt se po těch stavbách nesmí, ona jsou to většinou taková úzká schodišťátka bez zábradlí a spadnout z dvaceti sedmi metrů, to už dá člověku Samrat. Takže když jsem na jeden asi pětimetrový yantar vylezl, se zlou jsem se potázal. Byl tam takový šerif (i když ten jeho šerifský klobouk, to byla spíš taková rybářská hučka) a ten, zřejmě usnuv, nezachytil můj nástup už na úpatí, ale až na úbočí, když jsem to bral direttissimou rovnou k vrcholu. A pískalo se na píšťalku. Je zajímavé, jak ten, na koho se píská, vždycky dobře ví, že je to na něj. A je jedno, jestli píská šerif nebo nějaký rozhodčí. Ví, že je to na něj, a jeho první reakce je stejně taková, že se začne rozhlížet, na koho to asi pískají. Udělal jsem to taky tak, ale přitom jsem ještě rychle pořídil vrcholovou fotku toho schodiště seshora, abych měl alespoň nějakou trofej. Teprve pak jsem se začal tvářit překvapeně: to jako na mě? Ale byl to ode mě špatný výkon. Šerif požadoval pokutu ve výši pěti tisíc rupií a to už teda žádný pakatel není. A já: "Tady jsou všude cedule NELEZTE NA OBJEKTY a u tohohle objektu žádná není, tak jsem tam vylezl." A šerif: "No, tak pojďte sem, pane, tady k té ceduli hned pod objektem a přečtěte si ji." "Á - tady je mrška, tak tu jsem neviděl, já jsem přišel tudy, takovým obloukem, že jsem jí musel přehlédnout." "Tak teď se obloukem zase vzdalte a příště už vážně zaplatíte těch pět tisíc rupií." "Ano, prosím, ještě bych si, s dovolením, vyfotil tu ceduli."

permalink written by  ac on February 22, 2012 from Jaipur, India
from the travel blog: IndiaJourney
Send a Compliment

Ashoka Veliký

Jaipur, India

Ashoka byl král, který dostal v minulosti pod kontrolu úplně největší území - v podstatě všechno, čemu se dneska říká indický subkontinent. Alespoň Indové tomu tak říkají. Ono to totiž zahrnuje i Pákistán, Afghánistán, Bangladéš a Srí Lanku. Kdekdo z Ashokových předchůdců to chtěl všechno ovládat, ale nedařilo se jim to, zejména nedokázali dobýt Kalingu, území na východě u Bengálského zálivu. A on to dokázal. Pobil při těch svých válkách docela slušnou množinu lidí. Po vítězné bitvě o Kalingu se mu z toho podle legendy udělalo špatně. Ta krev a ty usekané hlavy, to vážně nebylo nic pro něj. A šel a dal se na Budhismus. Už žádné války, bude mír. Vracet, co jsme v těch válkách dobyli, nebudeme, to zase ne, ale zavedeme mír a vzájemnou lásku.

4 lions

Mimo jiné začal stavět sloupy. Na vršku takového sloupu seděli čtyři lvi, dostalo je to až do indického erbu.

Chakra

A chakra - málem bych zapomněl na tohle kolo o čtyřiadvaceti loukotích. To taky zavedl Ashoka Veliký. To kolo je v indickém státním znaku i na vlajce. Každá z těch loukotí je tam za jednu dobrou vlastnost, kterou by lidi měli mít. Ashoka dal dohromady jmenný seznam, zřejmě i za přispění svých rádců.

"Dvacet čtyři dobrých vlastností snad dáme do kupy, chlapi, nebo ne? Pomozte mi trochu!"
"Ashoko, Ashoko, máš tam lásku?"
"Asi ne, ty pako, ta je tam jako první. Přece víš, jakej já jsem do lásky fanda."
"Tak věrnost, věrnost, to po mně pořád chce moje manželka."
"Jo, to už je tam taky, to chce každá manželka."
"Dobrota by se tam mohla dát..."
"Už je tam laskavost, to je totéž."
"No, není, je to jiné slovo."
"Tak jo, tak tam dáme taky dobrotu."
"Soucit bych tam dal, Ashoko, pamatuješ, jak jsme v bitvě o Kalingu usekli každému třetímu nepříteli hlavu a pak nám to bylo fakt líto, protože přeci jenom..."
"Ani mi to nepřípomínej! Soucit tam musí přijít. Píšu ho tam."
"Sebeobětování - vzpomínáš, jak jsme na západní frontě v Kašmíru sebeobětovali asi sto dvacet mladejch kluků a ty arabský asasíny jsme tím úplně zblbli?"
"Jo, dám to tam."
"To se mi líbí, tohle, to je fakt historická chvíle, myslím, že teď děláme pro lidstvo něco, co tu ještě nebylo a dlouho nebude. Jsme fakt dobrý, pochybuju, že ti pošukové na západě dají těch věcí dohromady víc než deset. Máš tam pokoru?"
"Hele, nemůžete to na mě řvát jeden přes druhýho, to si nechte někam do školy, čmárejte mi to každej za sebe a já to pak vyberu."
"Ashoko, nechceš ubrat loukotě? Dvacet čyři je moc."
"Bez keců - už jsem to nechal tesat, ubírat se nebude."
"Tak jo, tak tady máš to moje."
"Dej to sem. A ty taky. Všichni mi to přineste, nemám na to věčnost... No, tak teď mi nějaké přebývají, vy jste se nějak rozjeli, rádcové."
"Tak ty poslední všechny zdrcni do čtyřiadvacítky, on to stejně málokdo dočte až do konce."
"To je fakt. Já to jdu zadat kameníkům do výroby a za půl hodiny se sejdeme ve sklepě jako normálně."

1. Láska
2. Odvaha
3. Trpělivost
4. Mírumilovnost
5. Laskavost
6. Dobrota
7. Věrnost
8. Jemnost
9. Sebeovládání
10. Nezištnost
11. Sebeobětování
12. Pravdomluvnost
13. Nestrannost
14. Spravedlnost
15. Slitování
16. Velkorysost
17. Pokora
18. Soucit
19. Přívětivost
20. Znalost
21. Moudrost
22. Mravnost
23. Ohledy ke všemu živému
24. Naděje, důvěra a víra v Matku Přírodu

A jak to všechno vím? Já to učím.
(A pro ty, kdo se dívali na seriál Lost: chakra se v sánskrt řekne dharma.)

permalink written by  ac on February 22, 2012 from Jaipur, India
from the travel blog: IndiaJourney
Send a Compliment

Rovnost

Jaipur, India

Tak dneska ráno jsem kvůli zádům skoro nevstal. Ve škole jsem s pátou třídou trochu procvičil vztažná zájmena, protože z nich bude test, a pak jsem se vytratil. Potřeboval jsem ulehnout. Om Prakash (to jako principál) mi říkal: "Ofcourse, Pavel, get laid and you will be better tomorrow." Nejsem si jistý, jestli přesně ví, co je "get laid". Kdykoliv vtipkuje, směje se tomu. A teď se tvářil dost vážně. Takže to spíš někde slyšel a porozuměl tomu po svém.

Měl jsem dvě rozmluvy s panem domácím. Jedna se odehrála už před časem a byla o dnešní Indii a o tom, že rovnost je tu samozřejmostí. Nikdo prý není diskriminován pro svůj původ nebo postavení, všichni mají stejná práva a stejný respekt ostatních. A dneska jsem mu říkal o tom, jak jsem s principálem mluvil o svých zádech. A domácí se mě ptal: "A jak on se vlastně jmenuje, ten člověk?" A já mu říkám: "Om Prakash. Jako světlo Ómu, všeobecné osvícení." "To je moc pěkné - a dál nic?" A já: "Jak dál? Om Prakash je málo?" A pan domácí mě překvapil: "Jestli nepoužívá žádné další jméno, jméno kasty, tak to je nějaká spodina." A tady to máme: rovnost, jako když ji vymaluje.

permalink written by  ac on February 23, 2012 from Jaipur, India
from the travel blog: IndiaJourney
Send a Compliment

Trik s mincí

Jaipur, India


S určitým časovým odstupem teď nakonec přeci jenom zařadím popis toho, co se mi stalo v pondělí odpoledne. Jsou to už tři dny a já jsem celou tu dobu přemýšlel, jestli to napíšu nebo ne. Důvod mého váhání byl jednoduchý: ta historka je těžko uvěřitelná. Když napíšu něco, co bude vypadat, jako že jsem si to vymyslel, vrhne to špatné světlo na ostatní zprávy, které odsud podávám. Ale nakonec jsem si řekl, že to sem dám. Prostě se to stalo, tak co? To bylo tak.

Šel jsem v pondělí odpoledne zpátky z místa, kde si dávám kafe. Je to asi šest kilometrů chůze a dá se jít různými cestami. Tentokrát jsem zvolil takovou hodně hnusnou, co vede přes ty nejhorší slumy, kde se fakt žije na smetištích. Je to daleko od školy, kde učím, nikdo mě tam nezná. Koukali na bílýho, co tam dělá, samozřejmě, a já jsem nenápadně sáhl do takové té malé kapsy na kalhotách vepředu vpravo, abych si připravil spoušť své špionážní kamery. A tehdy jsem zjistil, že tu spoušť nemám a že vlastně nemám ani ty brýle s tou kamerou, že mám normální tmavé brýle, takže fotky neudělám. Ale v té kapse bylo něco jiného - množství mincí, co mi vracejí v obchodech a já si je tam dávám, rupie a dvourupie. Těmi nic nevyfotím, tak jsem je tam nechal. A přede mnou šla přes tu neuvěřitelně špinavou, prašnou a blátivou cestu malá bosá holka. Byla celá pokrytá prachem, takže to možná ani nebyla holka, ale spíš jo. Měla v ruce rupii, podívala se na mě a tu minci upustila na zem. Pak místo aby ji zvedla, dívala se pořád na mě, a to docela vystrašeně. Připadalo mi, že když něco upustí, dostává vynadáno, tak teď čeká, že jí vynadám. Sáhnul jsem do svojí kapsy, kde jsem měl tu ruku teprve před chvílí, a sehnul jsem se pro tu její minci. Potom jsem jí tu její rupii zvedl a podal a když se na ni podívala, udělal jsem prsty takhle a ty rupie najednou byly dvě. Obě jsem jí dal a šel jsem dál. Asi po dvou mých krocích začala křičet na ostatní děti a už to jelo. Běhali kolem mě, ona mi podávala jednu tu minci (tu druhou už si schovala) a ostatní děti mi dávaly třeba kameny a nějaké nechutné kusy papíru. Já jsem jenom vrtěl hlavou, protože kouzelník svá kouzla nikdy neopakuje, a šel jsem dál tím hnojem k zadnímu vchodu do zelinářského trhu, kudy jsem hodlal odejít. A ty děti v houfu běžely se mnou a taky s námi běžely kozy, asi dvacet, protože byly asi zvědavé, co se to děje. A já jsem se tomu musel strašně smát a pro sebe jsem si normálně nahlas říkal: "Teď mě zabijou nebo zabalí do barevných hadrů a pověsí někam vysoko, tohle nedopadne dobře." Ale bylo to k smíchu, tak jsem se pořád smál.

A potom už jsem byl mezi těmi stánky, tam děti ani kozy nelezly, ale volaly za mnou a na ty stánkaře, ale ti už měli normálního obchodního ducha a nabízeli mi mrkev a cibuli a květák a já jsem to odmítal a z důvodů, o kterých oni nic nevěděli, jsem se tomu všemu smál. A jestli někdo nevěří, že do toho nejhustšího slumu v Jaipuru přišel v pondělí kouzelník, co umí rozdvojovat peníze, tak ať tomu nevěří.

permalink written by  ac on February 23, 2012 from Jaipur, India
from the travel blog: IndiaJourney
Send a Compliment

Omnigel

Jaipur, India

Na svoje záda jsem si musel něco sehnat, to už fakt nešlo dál. Ale nakonec jsem sehnal - jmenuje se to Omnigel a funguje to. Když se tím namažu, pálí to jako čert, tak minutu vždycky lituju. A pak to začne působit a do půl hodiny je po bolesti. Vydrží to tak tři, čtyři hodiny a mezitím se to postupně zlepšuje, už se to skoro nevrací. Nevím, co ta všehomast obsahuje, píšou, že je tam lněný olej a mentol a že je to na všechno. Mohl bych to zkusit použít, třeba když je mi smutno, jenom přesně nevím, na kterou část člověka si to mám kydnout.

Když mě bolela záda za mlada, dávala mi na to jedna doktorka mast, ve které byl ketazon, a ta mi taky pomáhala. Jenže pak se to dozvěděli nějací její nadřízení a ona z toho prý měla docela průšvih, protože ten ketazon je něco nevhodného pro mladistvé. Na krabičce k tomuhle Omnigelu stojí, že je to jenom na předpis odborného lékaře, takže tentokrát půjde asi na kobereček zdejší lékarnické komory ten kluk, co mi to prodal.

permalink written by  ac on February 24, 2012 from Jaipur, India
from the travel blog: IndiaJourney
Send a Compliment

Už zase na svatbě

Jaipur, India

Navštívil jsem další svatbu, tentokrát s panem domácím. Odhadoval, že jenom v Jaipuru je těch svateb dneska večer tak tři tisíce. Už aby skončil únor, astrologové někam zalezou a lidi budou chvíli normálně žít. Zase to byla taková barevná pouť. Všechny dámy měly moc krásné šaty, několik stovek krásných šatů tam bylo. Ženských s hezkým obličejem tam bylo skoro patnáct. Hezkou postavu měly tři. Udělal jsem úplně první fotku nevěsty, ještě než vylezla z auta. Byla jednou z těch tří. A neměla obličej pokrytý zlatými cetkami jako ta minulá nevěsta. Ta byla tak zanesená, že bych si na místě ženicha vyžádal ještě otisky prstů, abych si ověřil, co mi to dávají.

Lidi se tam chodí najíst, skoro nic jiného se tam neděje. Vstoupí tam nazdobenou bránou a ještě než řeknou někomu čau, už si cpou do obličejů nějaké jídlo. Pak tam stojí s těmi talíři v rukou a protože tady se zdraví poklonou a sepnutými dlaněmi, snaží se to dělat i s tím talířem a s plnou pusou a vypadají při tom kromobyčejně legračně. Pan domácí mě pořád nutil, abych něco jedl. Asi mu připadalo, že jinak by se naše mise minula účinkem. Já jsem se vymlouval, že ještě pořádně neumím jíst tou chlebovou plackou místo příboru a k tomu ve stoje. Tak se začal domáhat příboru pro vzácného Hosta z Evropy. Přinesli neuvěřitelné nářadí - kovovou vidličku a lžíci s nějakými ornamenty, nebylo to stříbrné, ale už to bylo to, čemu se v Americe říká silverware. A já jsem si vzpomněl na mistra Antonína Důru z Rozmarného léta, jak říká, chystaje se přišít kanovníkovo utržené ucho: "Budu potřebovat něco lihu, abych odstranil z nástrojů špínu, která se zdá být letitá."

permalink written by  ac on February 24, 2012 from Jaipur, India
from the travel blog: IndiaJourney
Send a Compliment

Láska k osobě rozdílné

Jaipur, India


Pan domácí se cestou ze svatební slavnosti rozpovídal. Nevím, co tam snědl, ale byl tak jiný. Šel pomalu, nad hlavou mu svítily indické hvězdy, jejichž třpyt jasně obkresloval každou sračku, co nám ležela v cestě, malý Manu se únavou už trochu motal a přestal vyprávět školní příběhy, které tolik zaměstnávají hochy jeho věku, ale hochy jiného věku k smrti nudí. A děda vyprávěl. Má ženu, s kterou nežije, jsou od sebe úředně odloučení, rozvést se tady nejde. Nevyšlo mu to. Ale znával děvče, které si býval měl vzít za manželku. Byla úplně stejná jako on. S tou by byl život...

Tak jsem mu vysvětlil svůj koncept lásky k osobě rozdílné. Láska k osobě shodné, která tolika lidem připadá ideální, je, pane domácí, hovadina. To už můžu mít rád výhradně sám sebe, což je stav, kterým to často končívá. A sám sebe rád samozřejmě mám, jenom je lepší, když si ještě někoho přiberu. A měla by to být osoba rozdílná. Já pak budu milovat ty rozdíly. Když bude osoba rozdílná alespoň ve většině případů vyzpytatelná, budu vědět, jak se zachová, a budu vědět, že já bych se tak nezachoval, a budu se zamilovaně těšit, jak se zachová rozdílně. A v těch nevyzpytatelných případech budu poznávat nové rozdíly. Taky jsem si dlouho myslel, že osoba shodná je vhodnější. Dokonce mi připadalo ideální uzákonit možnost milovat právnickou osobu. Pak bych si ji mohl založit a to chování shodné s mým jí zapsat do úředních stanov. Dal bych jí nějaké moc pěkné jméno a pouze ve zcela formálních záležitostech bych se na ni odkazoval jejím identifikačním číslem. Tímhle způsobem pojímá blízký vztah třeba Sheldon Cooper z Teorie velkého třesku. Ale ten přece není normální, nebo je? Rozdílnou osobu hledáme, pane domácí, rozdílnou.

Když jsme docházeli k brance, už jsme to měli probrané. Manu chroptěl a vrávoral, jeho tělíčko bylo trvale ve vratké rovnovážné poloze. Hezký večer i moje přednáška dospěly ke konci. Popřáli jsme si dobrou noc a mně se zdálo, že v očích pana domácího jsem viděl slzy. Ale třeba jsem měl jen špatně zaostřeno a ty slzy byly moje. Říká se "patos bez patosu" nebo "bez patu"?

permalink written by  ac on February 24, 2012 from Jaipur, India
from the travel blog: IndiaJourney
Send a Compliment
Viewing 81 - 90 of 127 Entries
first | previous | next | last

View as Map View as Satellite Imagery View as Map with Satellite Imagery Show/Hide Info Labels Zoom Out Zoom In Zoom Out Zoom In
find city:
trip feed
 author feed
 trip kml
 author kml

   

Blogabond v2.40.58.80 © 2024 Expat Software Consulting Services about : press : rss : privacy